Machala a Jambelí

5. dubna 2006 v 5:32
MACHALA A JAMBELÍ
Do Machaly přijíždíme o půlnoci. Ve městě vládne 32 stupňové horko a vzhledem k rozsáhlým dešťům se podzemí zalilo vodou, a tudíž nás na ulici vítají pobíhající šváby a sem tam nějaká ta krysa Boženka. V hotelu pouštíme větráky naplno a schváceni po cestě a horkem rychle usínáme. Druhý den následuje tradiční pobřežní ekvasnídaně a přesun na ostrov Jambelí. Banánový přístav Puerto Bolívar je z Machaly v dosahu MHD a následně je třeba přejet asi půl hodiny lodí na ostrov Jambelí - takový víkendový park oddechu a kultury obyvatel Machaly.
Do Jambelí jsme směřovali ze dvou důvodů: ten první byly mangrovové háje (jedny z posledních v Ekvádoru) a ten druhý byla prostě pohoda na ostrově, na slunci a u moře.
Po příjezdu jsme se ubytovali, dle rady místňáka, v jediné ubikaci, kde se prý ubytovávají "gringos" a to v cabaňas "La Luna". Bambusové chajdy vlastní a spravuje Holanďanka pozdního středního věku žijící v Ekvádoru již dvanáctý rok s jejím "BobMarleyovským" přítelem jamajského vzezření, Ángelem a jejich malou dcerou. Reggae jelo naplno celé dva dny našeho pobytu, zatímco Ángel mačetou sekal porost kolem ubikací, přičemž v dýmce dobrou náladu přiživoval zeleným listem. Zdálo se nám, že Ángelovi ani Holanďance tam k životu vůbec nic nechybí.
Podruhé v Ekvádoru přišel na řadu repelent. Komáři se ženili. Přítomná psí skvadra měla rozškrabané frňáky a kožichy a neustále se drbala, zřejmě také přívalem blech. Koupel v moři byla úžasná. Voda nebyla ani tak čistá jako neuvěřitelně teplá. Vlny ideální na surf. Chlapci si v nich lebedili až tak, že jedna z vln vymrštila Martina na břeh, kde si následně do krve odřel záda. Večer následovalo pozorování západu slunce pod palmou. Snídali, obědvali a večeřeli jsme přímo na pláži pod deštníky za teplého vánku. Uááááááá.
Poslední den pobytu následovala výprava do mangrovových hájů s rastaprůvodcem Ángelem. Nejdříve jsme Ángela naštvaně vyhlíželi stojíc po kolena v bahně. Když se ani po půl hodině čekání neplavil, málem jsme i výlet odřekli, rasta klídek odsaď podsaď. Ángel však s jeho reggae úsměvem a ledovým klidem připlul ještě, než jsme stihli odejít. Vzhledem k tomu, že jsme Ángelovi den před plavbou sdělili, že neumíme pádlovat (po amazonské zkušenosti kde se pádlovalo o 106 a furt), tak jsme to měli i s lidským motorem - Ángel nepochopil, že se jednalo o vtip. Druhou kocábku odpádloval Edison, který jakožto obyvatel Galapág nechtěl vypadat jako "neuměl".
Jak jest uvedeno výše, tyto mangrovy jsou jedny z posledních v Ekvádoru. Zejména protože se tyto háje bohužel nacházejí v místech, která jsou příhodná pro chov krevet a ty jsou ekvádorským vývozním artiklem číslo 4. Ve stromech spatříte zejména velké množství rozličného ptactva, po kořenech lezou červení krabi, ve větvích jsou maskovaní velicí leguáni. Při proplouvání mangrovami je slyšet srandovní zvuky otevírajících se škeblí, které místní loví na prodej a k jídlu. Slunce pere a pere a vzhledem k naší nepřipravenosti si na rozpálené hlavy nasazujeme trika. Vzápětí na holá těla útočí krvelační komáři. Kdo použil repelent, vyhrává. Edison, k jeho velké smůle, jako obyvatel Galapág repelentem pohrdá a komáry chrání a vzhledem k tomu, že měl triko na hlavě a u toho musel ještě pádlovat, tak jej komáři sežrali tak, že na jeho zádech na konci plavby nezbylo místa nepokrytého brutálně nateklými štípanci. My, jako správní kamarádi a neveslující skety, jsme jen zezadu sledovali, jak na jeho záda usedají další a další komáři a šeptem se vsázeli, kde se teď plácne a společně s pádlujícím Ángelem se tomu hlasitě smáli. Ángel nás zavezl do nitra mangrovových hájů, kde jsme sestoupili z loděk a lezli po mangrovových kořenech, které jsou překvapivě pevné. S Ángelovou rasta pohodou, úsměvnými hláškami a poštípaným Edisonem bylo o zábavu postaráno.
Podobně jako z Vilcabamby se nám ani odsud nechtělo. Navíc nás čekal návrat do Quita, noční autobus a Katku následně i návrat do studené Evropy. Návratem do banánového "capitalu" Machaly a nočním autobusovým přejezdem do Quita jsme se zpožděním - tentokrát díky sesuvům půdy - naši velkou Ekvapouť ukončili.
V nadcházejících dnech jsme ještě chvíli čelili ekvakamarádství v pravém i ironickém slova smyslu, válčili s chorobou, kterou Volfka přivlekla z Česka a o níž tvrdí, že je to ekvádorský zákeřný virus. Zatímco chorobou nakazila El Checa, který ležel na smrtelné ani ne posteli ale podlaze učebny německého jazyka, užívala si poslední noc před odletem v salsa baru - "kamarádka". :o)))))
Po Volfce, víkendovém loučení a lehčím nákupu teplých svetrů a čepic do Chicaga jsme odletěli i my, vaši Los Checos. Část týmu byla velmi citově pohnutá, přeci jen půl roku bylo půl roku a ekvazemě nám za tu dobu přirostla k srdci. Como te extraňo mi lindo Ecuador… (jak mi chybíš, krásný Ekvádore…) zpíváme teď i my s milióny ekvádorských emigrantů všude po světě. Děkujeme Vám tímto za pozornost, komentáře a vzdálenou podporu.
S Ekvazemí se však definitivně neloučíme. Pokud budou dobré americké konstelace, přispějeme Vám později jedním velkým ekvapřekvapením. A pro dotazy, rady a kontakty jsme stále na našem emailu.
 

Cuenca a Vilcabamba

5. dubna 2006 v 5:31
CUENCA A VILCABAMBA
Andská krajina se pomalu proměňuje. Zelená je ještě zelenější než obvykle. Městečka jihu se zdají uspořádanější a malebnější. Domy jsou upravenější a ubylo odpadků u cesty. Po příjezdu do 3. největšího města Ekvádoru se nás na autobusáku ujímá ubytování nabízející pán, který nám v rámci boje s přítomnou konkurencí nabízí bezva cenu ve fajn ubytovacím zařízení. Po odhození zátěží vyrážíme do UNESCem chráněného centra města a při postupném poznávání Cuency se "Los Checos" tlučou do čela proč že si to vlastně kazili zdraví ve smogem zamořeném Quitu, když Cuenca ve své podstatě nabízí mnohem více než samotný "la capital". Kavárničky, katedrála, kostely, muzea, květinové trhy, bary, parčíky, noční život, pohodová atmosféra. Druhý den sedáme na MHD a míříme do místních Baňos, kde po zbytek dopoledne zůstáváme naloženi v teplé lázni. Následují procházky kolem řeky a mojito v jednom z četných barů.
Opět se usazujeme do ekvabusu a směřujeme dále, cílem je Vilcabamba - městečko dlouhověkosti. Marodka zasahuje mužskou část výpravy. Autobus jede opět jiným typem krajiny. K vidění jsou kupodivu neporušené lesní porosty, indiání na koních, skály, zelené kopce a jezera. Po dlouhých pěti hodinách přijíždíme do města Loja proslaveného nejkrásnějšími ženami v Ekvádoru - tomu však prakticky nic nenasvědčuje. Zklamáni touto skutečností ani neopouštíme halu autobusáku a rychle uháníme do Vilcabamby.
Klesáme do příjemných 1500 mnm, kde je neuvěřitelně příjemné klima. Vilcabamba je vyhledávaným turistickým místem jižního Ekvádoru. Je proslavená tím, že díky velmi příhodnému klimatu se tu mnoho obyvatel dožívá vysoké věku - 100 = žádná míra což je úžasné, zejména když pomyslíte na to, že se nacházíte v rozvojové zemi. Paní lékarnice nám například ukazuje na dům, ve kterém žije žena ve věku 120 let.
Jsme ubytováni v hostalu poskytujícím za velmi nízkou cenu mnoho rozličných služeb. Ihned po příjezdu tedy absolvujeme tureckou lázeň, hrajeme biliard a ping pong, plaveme v bazénu a odpočíváme v houpacích sítích. Druhý den podnikáme výlet na kopec Mandango, jedno ze čtyř míst, kde by potenciálně mohl být zakopán Atahualpův poklad. Je vedro, Mandango nás však okouzluje smaragdovou zelení a krásnými výhledy do okolí. Po pěší tůře následuje chlazené pivo, tradiční "almuerzo" v podobě polévky, rýže a kuřete a odpočinek v hotelu, pro tentokrát využíváme nabízené jacuzzi. Jak už to v Ekvádoru chodí, turistů naložených v lázni se nenápadně ujímá muž nabízející svezení na koních, které v rámci překrásného okolí nelze odmítnout.
"Nejhezčí pohled na svět je ze sedla koně". Všechny koně jsou vzhledem k velikosti a váze jezdců radostí bez sebe, jen Martinův naštvaně oddychuje. Čekají nás totiž kolmá stoupání, brody a úzké horské stezky. Projížďka nemá chybu. Přijíždíme stezkou do národního parku Podocarpus. Po 2 hodinách jízdy necháváme zpocené koně (totálně zdecimovaného Martinova koně) odpočinout na loučce a sbíháme k vodopádu. Voda ani počasí nejsou bohužel na koupání, nahoru však nešplháme suší (vodopád nás dokonale osprchoval). Následuje pojídání černých malin a cesta dolů, kdy už i Martinův valach vesele poskakuje, hijéééééé. Stavujeme se v minifabrice, kde se z cukrové třtiny vyrábí cukrové kostky. Fabrika funguje na následujícím principu. Na oslech se na místo dopraví třtina, která se povaří ve vodě a přelíváním z kádě do kádě se postupně vytvoří hnědá hmota, ta se poté nalije do forem a po vychladnutí vzniknou výše zmíněné kostky. Pod káděmi se topí suchými zbytky z oloupané třtiny, zaměstnanci fabričky kouří cigára a poslouchají tradiční nahlas hrající ekvasongy. Pro všudypřítomný sladký odér na místě nechybí ani přehršel včel, které si v nadšení z tolika sladkého ani nevšímají procházejí exkurze.
Po návratu z koňovýletu přichází čas loučení s Vilcabambou, odkud se nám ani trochu nechce a pokračování směrem na ekvapobřeží.
Na závěr je ještě nutné podotknout, že únor je v Ekvádoru ve znamení karnevalu, což ve své podstatě znamená, že se neustále nacházíte pod palbou. Útočí se vodou a to buď obrovskými vodními zbraněmi nebo napuštěnými balónky. Zasáhnuti jsme byli celkem dvakrát, jednou v Cuence a poté ihned po příjezdu do Vilcabamby.

NP Sangay, Alausí a Ingapirca

5. dubna 2006 v 5:28
NP SANGAY, ALAUSÍ A INGAPIRCA
Rodina naší bytné se vyznamenala ještě v jiném ohledu, Walter - syn naší bytné - nám nabídl, že nás vezme autem na výlet k Lagunas de Atillo v národním parku Sangay. My jsme nějak automaticky počítali s tím, že nám to nabízí jako kamarád a nabídli jsme, že zaplatíme benzín. Jaké bylo naše překvapení, když nám řekl, že bychom měli dát také nějaké peníze jeho tetě za půjčení auta. Představovali jsme si situaci, kdy za námi přijede kamarád do Čech a my ho kasírujeme za půjčení auta jako půjčovna, nebo za doprovod třeba po centru Prahy. Ale to odpovídá našemu dalšímu pozorování, že velká část námi poznaných Ekvádorců se dělí na dvě skupiny - na ty, kteří necestují, a na ty, kteří se cestováním živí. Ti první s vámi nikam nepojedou a ti druzí na tom budou chtít vydělat. Nakonec po delší diskusi zůstalo jen u placení benzínu a my s naším kamarádem nekamarádem Walterem vyrazili do horské části národního parku Sangay.
Projíždíme opět oblastí početné indiánské komunity, kolem silnice stojí nebo jsou muži v kloboucích a pončech, ženy v sukních a přehozech pestrých barev. Projíždíme vesnicí Cebadas, kde je komunitární sýrárna Cebadeňito podobná svou organizací a produkty té, o níž jsme psali v rámci Salinas de Guaranda. Kupujeme si mozzarelu, která nám připomíná slovenskou parenicu a moc nám chutná. Ze silnice je co chvíli vidět průrvu po zemětřesení, říkáme si, co to musí být za sílu a rachot, když se takhle rozestoupí země. Následují opravdu malebné a velmi typické pohledy na andské kopce pokryté políčky, zelená barva až přechází zrak a tedy dostatek vláhy, půda obohacená nedalekými vulkány a celkové oteplení v poslední době dělá z místní oblasti ve 3000 mnm zemědělský ráj. Ovšem na úkor původního párama, které shromažďuje vodu a brání erozi, ale takový už je Ekvádor. Vjíždíme do parku, ubývá vesnic a domů, lze spatřit tradiční chalupy vyznačující se převážně svými charakteristickými střechami, které jsou ze sušené trávy, zručně propletené a zatížené copy spletenými z téže trávy. Cestou k lagunám si domluvíme v restauraci připravení pstruhů na oběd a směřujeme vzhůru po silnici protínající NP Sangay. Laguny Atillo jsou posazené mezi kopci, skrze ně se vine cesta, která po chvíli dosahuje svého nejvyššího bodu a poté se začne svažovat dolů směrem do Amazonie. Jak je nám později řečeno, nedávno tato silnice protnula NP Sangay vejpůl a tudíž je po ní možné dojet až do amazonského městečka Macas, kde se místní koukají na televizi pouhé 2 roky. Cesta s sebou pochopitelně nese svá přírodu destruující rizika. S největší pravděpodobností nebude trvat dlouho a podél ní bude probíhat tradiční ekvakolonizace. Mnoho zvířecích druhů se stane ohroženými, živě si lze představit blízké okolí cesty plné bez skrupulí odhozených odpadků apod. Z nejvyššího bodu sjíždíme ještě pár set metrů dolů, kde příroda nabírá na bujnosti. Pohled do krajiny nabízí divokou přírodu v pravém slova smyslu. Vodopády, údolí, odpařující se mlžné lesy, divoké řeky. Po chvíli otáčíme a vracíme se zpět k lagunám Atillo. Walter nám sděluje informaci, že jedna z lagun skýtá zajímavost přírodě vlastní. V jednom konkrétním týdnu v roce míří k laguně ptáci "kibibi", kteří tam přiletí zemřít střemhlavým nárazem na hladinu laguny. Tento akt je velikou atrakcí zejména pro blízko žijící indiány, kteří se pravidelně na tomto místě v danou dobu schází, tento neuvěřitelný konec ptačí poutě sledují a nakonec mrtvé kibibi snědí.
Cestou zpět pojíme pstruha, vyjedema z parku a směřujeme dále do městečka Alausí. Narážíme na policejní hlídku vykonávající rutinní silniční kontrolu ve složení velitel hlídky, kontrolor a muž se samopalem. K našemu velkému překvapení dochází k problému. Walter s sebou má pouze řidičák své tety a auto má propadlou technickou. Policisté nás odstavují do prostoru k tomu vymezenému a dochází k vyjednávání mezi nimi a Walterem. Poté policista s Walterem odchází směrem za policejní stanici, pokoutně jej naláká do místnosti, kde je později Walter uvězněn. Jelikož jsme nevědeli, kam policista s Walterem směřoval, seděli jsme v klidu ve voze a vtipkovali. Poté za námi přišel policista velitel a sdělil nám, že Walter byl zadržen a že s autem nemůžeme odjet…a odešel. Hlavou nám probleskla myšlenka, že se nemůže jednat o nic jiného než o to, že policisté očekávají úplatek a proto dělají podobné divadlo. Po následné konzultaci s uvězněným Walterem byla tato myšlenka potvrzena, protože propadlá technická byl spíše problém ekvádorského nedůsledného systému, který v dané době postrádal materiály k vydání nových technických průkazů a technickou tudíž měli propadlou všichni řidiči a za to, že řidič u sebe nemá řidičák se také nezavírá. Po cca hodině a půl čekání a pravidelných konzultacích s našim uvězněným řidičem najednou Walter přichází k vozidlu a pokračujeme dál. Tři turisté ve vozidle byli jasnou záminkou k uspořádání divadélka a vidinou tučného úplatku. Cestou nám pak Walter sdělil, že byl v podstatě propuštěn na základě předložení svého novinářského průkazu, kterého se policisté zalekli.
Přijíždíme do San Pedro de Alausí, andského koloniálního městečka proslaveného zejména jako vstupní železniční stanice směrem k vyhlášenému strmému místu železniční trati Quito-Quyaquil zvaném "El Naríz del Diablo" (Čertův nos). Ubytováváme se u rodinných příbuzných, přesněji u strýčka Tonia Cattaniho, sicilského rodilce v současnosti kandidujícího na starostu Alausí (zřejmě bratr známého komisaře Corada Cataniho pronásledovatele Tana Caridiho z profláknutého italského televizního seriálu Chobotnice). Vše se vyjasňuje. Alausí se pomalu dostává do područí sicilské mafie a tato mafie je prorostlá do Waltrovy rodiny. Dům má silně koloniální ráz a je situován téměř v centru města. V noci vyrážíme na procházku k obrovské mozaikové soše svatého San Pedra, kde jsme svědky snad největší koncentrace maxibrouků na světě. Následuje povyražení si v baru, kde dostávají holky nabídku kvalitního sexu od místního černošského mladíka tvrdícího, že jeho přirození má délku 35cm v neerektovaném stavu. K velkému údivu nejen samotného sexuálního nabízeče děvčata odmítají. Druhý den se dostavuje "chuchaki" čili kocovina. S velmi pomalým ranním rozjezdem se přesunujeme dále na jih. Směřujeme k největším ekvádorským inckým ruinám Ingapirca.
Z Alausí trvá cesta cca 3 hodiny ostré jízdy mezi andskými vrcholky. Cestou tradičně nastupují a vystupují indiáni, kterým průvodčí na místě vysednutí sdělává ze střechy pytle s malými selátky. Na střechu se řidič vzhledem k absenci střešního žebříku dostává přes sedadlo cestujících sedících před námi, kdy jim na sedadlo nejdříve stoupne, pak se švihem cirkusového akrobata vyhoupne okýnkem na střešní zahrádku, hop a je tam. Pak už se jen kolem okna mihne pytel s prasaty. Poté se řidič opět vynoří v okýnku a skokem na sedadlo je zpět v buse. Cestující se s ledovým klidem opět posadí zpět na své sedadlo. V tomto případě se jedná o domorodou paní, která má na sobě tradiční indiánský kroj, klobouk a tyrkysové podkolenky s nápisem USA. Podkolenky nás fascinovaly natolik, že jsme se je snažili zachytit objektivem našeho fofoaparátu, zabránila nám v tom však kvalita andské silnice, za které se nepodařilo natajno bez rozmazání podkolenky vyfotit.
Ubytováváme se v nevýrazném maloměstě Caňar, kde nám hotel slouží spíše jako marodka. Ráno už je to k ruinám coby kamenem dohodil. Nasedáme do minibusu k Ingapirca, kde nás do nálady dostává autobusová hudební produkce, při které zpíváme a tancujeme. Na místě se dozvídáme, že Ingapirca se stala námětem sporu mezi obcí a státem. Obec se chtěla ujmout nezávislé správy národní památky a tudíž, dokud se spor nevyřeší, nebude tato památka turistům přístupná. Pán v restauraci u uzavřeného vstupu na Ingapirca nám sděluje, že do prostoru se dá lehce a zadarmo proniknout, což následně děláme. Bohužel však na úkor nedostatku cenných informací, které bychom za normální okolností získali od průvodce. Reportáž o Ingapirce vám tedy přineseme hned, jak najdeme chvilku nastudovat podrobnější info z dostupných zdrojů. Prozatím si vás dovolujeme odkázat na reportážní fota.
 


Banos, Riobamba a Cajabamba

1. března 2006 v 18:14
BAŇOS, RIOBAMBA A CAJABAMBA
Z Amazonie jsme nečekaně chytili spoj, který jel původně z Cuyabena do Ambata. Ale když jsme řekli, že jedeme do Baňos, průvodčí se poradil s řidičem a protáhli trasu v náš prospěch. Výsledkem bylo, že jsme sice strávili v autobuse asi 15 hodin, ale jeli jsme celou cestu prakticky sami svým "taxibusem" a ráno jsme dorazili do Baňos tak akorát na snídani.
První den jsme se po návštěvě termálních bazénů všichni čtyři rozhodli vyrazit na kolech naší starou známou trasu po vodopádech směrem na Puyo. Tentokrát jsme se vydali až k Rio Negro a musíme konstatovat, že teprve tady začínají ty správné kopce pokryté neuvěřitelně zeleným mlžným pralesem. Země se začíná svažovat, vegetace houstne a vše tak nějak napovídá, že Amazonie je co by kamenem. Bydleli jsme u Paula v hostalu Timara, Paul nás jako správný sběrač špatných zpráv od turistů zásobil veškerými informacemi o posledních okradeních, přepadeních, atacích guerilly a zmizelých osobách v oblastech, odkud jsme zrovna přijeli, nebo kam jsme se chystali. V jeho zvířetníku - zvířata zachráněná na trhu před snědením - přibyla želva spokojeně usídlená v záhoně.
Večer jsme navštívili místní kostel, je plný obrazů a poděkování za zázraky, které se staly během mnohých zemětřesení a erupcí sopky Tungurahua. V kostele probíhal koncert, ale stihli jsme už jen hymnu Quita, což nás moc neobohatilo, jelikož ji díky slavnostem Quita známe už zpaměti. Eddie - jako pak ještě několikrát všude po Ekvádoru - potkal v Baňos svého kamaráda z Galapág, kde se společně starali o želvy, a s ním jsme strávili zbytek večera.
Druhý den jsme zvolili procházku na vyhlídku nad městečkem. Přidal se k nám pes, jehož náplní dne je doprovázet turisty a mít tak alespoň na chvíli pocit, že k někomu patří. Pak jsme ještě požvýkali něco cukrové třtiny, zhlédli kouřovou erupci Tungurahuy a vydali se směrem na Riobambu. Silnice mezi oběma městy byla donedávna uzavřená a dodnes je na mnoha místech poničená posledními erupcemi a otřesy. Riobamba je poměrně velké město uprostřed hor. Jak nám řekli rodilí riobambeňos v minulosti byla hlavním městem a střediskem kolonizace, postavená na místě dnešní Cajabamby, ovšem po ničivém zemětřesení Španělé tehdejší město opustili a znovu vybudovali na současném místě. Později se Španělé posunuli více na sever k dnešnímu Quitu a město tak ztratilo své výsadní postavení. Město má docela zajímavou architekturu s vlivy nejen španělskými ale údajně také francouzskými a německými. Máte-li z pekla štěstí, a to my teda neměli, můžete z něho vidět až sedm hor či vulkánů. Mezi nejznámější patří činný Sangay, činná Tungurahua, vyhaslé Chimborazo a El Altar s mnoha kráterovými jezery. My měli štěstí jen na starou známou Tungurahuu.
Ubytovali jsme za velmi příznivou cenu ve velmi jednoduchém hostalu, ovšem v pokoji velikosti třídy ve starých školách. Večer jsme navštívili rodinu naší bytné z Quita a zažili ekvádorský rasismus na vlastní kůži. Část rodiny nadýchlé nevíme na co, naprosto účelově přehlížela našeho částečně indiánského Eddieho, z čehož nám bylo zle a nutně to ochladilo naše vzájemné vztahy. Po "milé" návštěvě jsme někdy kolem půlnoci povečeřeli u stánků s pochybnými typy všude kolem.
Další den jsme vyrazili do blízké vesnice Cajabamba, kde se nachází nejstarší kostel na ekvádorském území. Opět jsme potkali jiné Eddieho kamarády, kteří zde byli pracovně z Guayaquilu a v mezičase hledali kolem kravího trusu lysohlávky nebo něco na ten způsob. Kostel se otevírá jen na vyžádání a je v naprosto v dezolátním stavu, tak jsme se místo božího stánku spokojili se stánkem s fritadou - tedy pečeným vepřovým - a kukuřicí typu mote. Naše další kroky mířily k laguně Colta, kolem které sídlí početná indiánská komunita. Místo je nádherně zelené a hodně zemědělské, podél železničních kolejí vidíte lidi pracující na polích, kosící rákosí, osly, koně, prasata napůl ponořená do bahna, ovce a další zvířata. Vlak tudy projíždí jen asi 3x týdně v rámci turistické trasy Riobamba - El Nariz del Diablo, což je smutný konec kdysi velkého projektu železničního propojení ekvádorských hor s mořem.
Náš pobyt v Riobambě jsme zakončili procházkou po parcích a ulicích města. V jednom z parků jsme uspořádali melounovou párty pro kolemjdoucí, nakonec s námi baštili meloun místní staříci, kluci, co čistí boty a mají věčně černé ruce od krému na boty, dále klučina, co si v parku dělal domácí úkoly, a procházející babička s vnoučetem. Jak už jsme kdysi psali, Ekvádorci jsou velmi bezprostřední a vaši nabídku čehokoli nikdy neodmítnou. Takže nabízejte jen to, co skutečně chcete darovat, rozhodně nečekejte takové to české naoko upejpání. V noci jsme měli internacionální meeting v baru se dvěma holkama z Německa, rozhovor se vedl španělsko-anglicko-německy často vše současně. Katka s Němkama mluvila německy, to jsme poslouchali my a reagovali španělsky, to zase poslouchal Eddie a odpovídal anglicky, což byla jeho jediná možnost, jak mluvit s Katkou.
1.3. 2006

Reserva Cuyabeno a ekvadorska Amazonie

1. března 2006 v 3:16
RESERVA CUYABENO A EKVÁDORSKÁ AMAZONIE
Během našeho pobytu jsme celkem podrobně prozkoumali ekvádorské hory a zavítali na ekvapobřeží. Ale k úplnému poznání Ekvádoru nám stále chyběla návštěva tropického amazonského pralesa. V tomto příspěvku bychom vám chtěli zprostředkovat naší amazonskou zkušenost, jak jsme ji vnímali my dva, Katka a Eddie. Kamča měla díky českým klukům možnost poznat ji hned dvakrát a chce tímto poděkovat - díky, kluci.
Na mapě se zdá, že Amazonie zaujímá třetinu území země, ale nenechte se tím zmást. Primární prales dnes najdete pouze v národních parcích Yasuní a Cuyabeno nebo v malých přírodních rezervacích kolem nich. Ostatní území je tzv. sekundární zónou poznamenanou kácením stromů, vypalováním vegetace kvůli dobytku, těžbou ropy, tranzitem těžké techniky, minimem divokých zvířat apod. Tomuto procesu se oficiálně říká "kolonizace Amazonie" a její tempo se každým rokem zrychluje. Během cesty do národního parku Cuyabeno tak na vlastní oči vidíte, že se Amazonie pomalu ale jistě stává spíše abstraktním pojmem. Nemůžete ani s jistotou říct, kdo to vlastně pralesu škodí nejvíce, co do plochy likvidace vedou zemědělci, co se týče intenzity zase těžařské společnosti. V poslední době vzrostl počet nemocí a vrozených vad v důsledku kontaminace půdy, např. obtížně dosažitelnou ropu vyhání těžaři ven benzínem. Těžba se nevyhýbá ani národním parkům, protože ve hře je velmi kvalitní ropa a příliš mnoho peněz.
Když už ale překonáte těch 12 hodin v autobuse a dorazíte k bráně parku Cuyabeno, můžete se spolehnout, že jste v primárním pralese. Park leží blízko kolumbijských a peruánských hranic, tvoří ho především řeky, jezera a ostrovy. Základním dopravním prostředkem je kanoe, která nabízí pohodlný způsob, jak sledovat pralesní vegetaci a život. V našem případě jsme nasedli do kanoe v Puente Cuyabeno a jeli dolů po řece Cuyabeno asi 2,5 hodiny skoro až k jezeru Laguna Grande. Projíždka kanoí byla po 12 hodinách v buse po rozbitých cestách skutečná pohoda. Blízko jezera nás čekalo campamiento - tábor tvořený bambusovými přístřešky, na terase jsou vyrovnané matrace s moskytiérami, dále hamaky a kuchyně. Když mluvíme o spaní v džungli, tak ležet v moskytiéře a poslouchat všechny ty zvuky ze tmy je jeden z nejlepších zážitků. Občas se v noci k táboru přiblíží opice a dělají rámus jako skupina lidí, všude kolem blikají nebo žlutě svítí světlušky, k ránu se vždy zintenzívní ptačí křik a zpěv. Občas jsou to zvuky, které vám berou dech. Pochází od malých ptáků a přitom jsou tak hlasité a téměř nenapodobitelné. Shodli jsme se, že tak dobře jako v pralese se nám nikde jinde zatím nespalo. Tedy až na to, že Kamča několikrát v noci vyskočila se vzrušeným výrazem ve tváři a cloumala s Martinem se slovy: Maty, vstávej, to je super, jsou tu opice! Martin velmi obratně skrýval své nadšení a dokonale předstíral spánek, ale vlna nadšení se naštěstí přenesla do vedlejší moskytiéry a za chvíli se vyštrachala ven Katka. Nezapomenutelná byla ta rána od svítání do snídaně, kdy jsme seděli u řeky, poslouchali a sledovali ptáky, nebo jen vedly řeči.
Naší průvodkyní byla Mariana, která pochází původně z amazonské provincie Napo, ale v Cuyabenu pracuje už 10 let. Střídavě žije v pralese a ve městě, což je zajímavé sledovat na jejím šestiletém synovi José Carlosovi, který je jak městský tak pralesní živel. Cestovat s Marianou byl zážitek, kromě toho, že ví, o čem mluví a řekne vám to také anglicky, má super smysl pro humor a srandu si - na rozdíl od většiny Ekvádorců - dělá i sama ze sebe. Pádlem vás neudeří, ani když uprostřed laguny vyhlásíte pádlařskou stávku, ani když jí obviníte, že chrápe jako kráva, ani když zpochybňujete její letitou znalost řeky. Další zajímavostí tábora byl "tichý kuchař", mladík, který byl schopen připravit večeři pro skupinu lidí, aniž by při tom pohnul hrncem, zašramotil nádobím či způsobil jakýkoli jiný hluk. Kolikrát jsme po nějaké vyjížďce mlsně šmejdili kolem kuchyně v naději, že zaslechneme zvuky typické pro přípravu jídla a uklidníme tak prázdné žaludky, nikdy nic. O to větší bylo pak naše překvapení, když se za 10 minut začaly nosit na stůl polévky, biftečky a smažené banány.
Nejčastější slovo, které v naší čtyřčlenné skupině při koupání v řece, pádlování a vyjížďkách, rybaření, houpání v síti a jiných typicky amazonských činnostech padalo, bylo slovo "Sázava" jako ekvivalent té největší pohody. Pocit, že je to jako v létě na Sázavě jsme umocnili tím, že jsme vytvořili nepříliš kvalitní ale nadšené hudební uskupení Katka, Martin, Kamča a příbuzní a ubohého Eddieho jsme mučili zpíváním písniček bratří Nedvědů včetně překladů textů do španělštiny. Myslíme, že zvláště pasáž: je skoro půlnoc a z kostela zvon mi noc připomíná, půjdu se mejt a pozhasínám… a ještě ve španělštině se našemu ekvakamarádovi vryla hluboko do srdce. Zajímavý pocit je koupat se v řece Cuyabeno na stejném místě, na kterém jste před chvílí ulovili piraňu. Člověk otálí, přešlapuje, pošle kamaráda jako návnadu a teprve, když to kolem něho ani po půl hodině zlověstně nevíří a on nekřičí, vrhne se sám do docela silného proudu. Říká se, že místní piraně jsou menší a na člověka prý útočí jen výjimečně, pokud má nějaké krvavé zranění nebo ženské potíže, nebo pokud ulovené pirani vyndává háček a zapomene na její strašné zuby, jako se to stalo Eddiemu. Jenže my, co jsme viděli horor o zmutovaných piraních, my jsme radši stále ve střehu.
Z našich fotek je kromě jiného patrné, že jsme jezdili na loďce pozorovat ptáky a opice, měli jsme docela štěstí, protože jsme viděli asi pět druhů místních opic. Z ptáků byl největším ternem orel, tukani a velcí papoušci ara ararauna, ovšem ty jsme díky jejich plachosti viděli z poměrně velké dálky, jsou stále loveni a nelegálně prodáváni místním i zahraničním chovatelům. Mnohem víc zvířat v Amazonii uslyšíte spíše než uvidíte, možná časem, až nebudou domorodci zvířata lovit, bude park Cuyabeno připomínat africké safari a milovníci zvířat si to tu užijí ještě více. Zajímavá je noční procházka s baterkami, kterými "hladoví" turisti osvěcují ubohá noční zvířata. K zahození není ani noční hledání kajmanů u břehů podle svítících očí, ovšem máte-li dobrou baterku, dost trpělivosti a nevadí vám, že vás koušou obrovští mravenci, co si ustlali na noc v lodi.
Viděli jsme dokonce ohrožené růžové říční delfíny - matku se dvěma mláďaty. Říční delfíni jsou menší než mořští a také velmi plaší, prakticky se jen rychle vynoří nad hladinu, nadechnou, zmizí a vynoří se úplně jinde, proto jsou prakticky nevyfotitelní, eventuelně máte na fotce jeden malý růžovošedý hrb. Zvíře, které se ale nechá vyfotit ze všech stran, je anakonda nebo-li boa. Máte-li štěstí a natrefíte na ni v období, kdy spokojeně tráví, bude k vám velmi tolerantní. Ovšem nic se nemá přehánět, vyděšený výraz ve tváři naší průvodkyně Martinovi napověděl, že tahle fotka Kamči s anakondou na míň než 2 metry už byla za limitem. Kamča a Eddie konsternovaně pádlují ještě o kousek blíž, jenže jakýsi podivný odpor brání lodi v pohybu, ne není to druhá anakonda, to Martin a Katka už mají dost adrenalinové zábavy a zařazují zpětný chod. Ona přeci jen anakonda je ve vodě jako doma, Kamčiných 160cm ji asi nezastraší, když sama má 5 až 6 metrů a napadá děti domorodců, a v pádlování nejsme taky žádní mistři… Had tady v Ekvádoru nemusí mít metry, aby vám nahnal strach, někdy stačí i třiceticentimetrový prcek plný jedu, z jeho bojovného chování poznáte, že si je své převahy vědom. Taky nedrážděte tarantuli klacíkem, nezaleze jako naši pavouci, ale pěkně po klacku skočí.
Jinak je ale život v Amazonii klidnější a bezpečnější, než jsme čekali, a je krásný, když zapadá slunce na laguně, když pádlujete po řece zarůstající pralesní vegetací, když usínáte ve změti neuvěřitelných zvuků, když pozorujete všechna ta zvířata, která jste viděli dosud jen na fotkách, nebo když se spustí tříhodinový pravý tropický liják a vy jste v horším případě na lodi, v lepším případě v houpací síti a tichý kuchař vás překvapí skvělou večeří. Vřele doporučujeme.

28.2.2006

Další články


Kam dál