El Boliche, fotbalova manie a Pasochoa

12. října 2005 v 23:43
Vlakem do El Boliche, fotbalová mánie a Pasochoa
Od našeho posledního příspěvku se změnilo následující - M. začal pracovat na univerzitě, udělali jsme dvě exkurze do ekvádorské kuchyně a ekvádorského venkova. Ekvádor remízoval v rozhodujícím zápase s Uruguají a podruhé se mu tak podařilo kvalifikovat na "Mundial" - tedy Mistrovství světa.
Fotbalovým zápasem žil celý národ, "vendedores" s dvoutýdenním předstihem prodávali vlajky, vlaječky, trikolorní trička a všechny možné věci s danou tématikou, všechny televize vysílaly rozhovory s hráči, trenéry, helikoptéra sledovala tréninky, pomocí titulků se nabádalo k maximální koncentraci celého národa. Běžely záběry rozhodujících zápasů s Uruguají s titulkem "historie se opakuje" apod., velká část reklam do svého obsahu zakomponovala zápas, fotbal, hráče nebo vlastenectví. Doufali jsme, že až se zápas odehraje, budou v televizi nebo v novinách zase normální věci, to se nám ale, jak napíšeme později, nesplnilo.
V rozhodující sobotu jsme se rozhodli jet turistickým vlakem z Quita do El Boliche, což je rekreační oblast hraničící s národním parkem Cotopaxí se stejnojmenným vulkánem. Vlaková doprava v Ekvádoru příliš nefunguje, je omezená na pár tras a jejími negativy je oproti autobusům vyšší cena, pomalost a malá frekvence odjezdů. Zvolená trasa Quito - El Boliche je pouze víkendovou záležitostí pro místní i zahraniční turisty, jede se asi 3 hodiny dobytčáky a sedí se na střeše vlaku. V oblasti El Boliche můžete zůstat 3 hodiny a pak se vrátit stejným způsobem do Quita, nebo se ubytovat v místních "cabaňas" a spojit výlet s návštěvou parku Cotopaxí. My jsme výlet pojali jako testovací na jeden den. Navíc se Martin stal důležitým hráčem nedělního basketu Marcelovy rodiny. Nedělního zápasu se účastní mami Yolanda Grijalva, papi Jaime Grijalva a všichni 4 synové, rodinný architekt Roberto plus nyní Martin, poražení kupují všem takové moc dobré ovocné zmrzliny. Ale zpět k vlaku, staré nádraží je na jih od historické části Quita, je to pěkná budova ale opuštěná, zanedbaná a všude spousta odpadků. Na výlet se s námi chystá velká skupina místních teenagerů, pár místních rodin a pár zahraničních turistů vybavených podle průvodce vodou a jídlem. Rada průvodce se vzápětí ukáže zastaralou, protože jak na nádraží tak na celé cestě vlakem jsou "vendedores" a nabízejí pěnové podložky pod zadek na střechu vlaku, vzhledem k nepříliš teplému počasí také rukavice, čepice, dále vodu, jídlo, čokolády, vařenou kukuřici, smažené maso atd.
Nefunkčnost nádraží podtrhuje fakt, že po zakoupení lístků nás veze autobus jihem Quita do vesnice nebo městečka Mejia, kde teprve začíná cesta na střeše vlaku. Cestu všem moc doporučujeme, je to opravdu zážitek, ze střechy nakukujeme do venkovských obydlí, oblast je krásně zelená, lemovaná kopci sopečného původu, na pláních jsou všemožná zvířata, lidé obdělávají políčka, když budete mít více štěstí na jasné počasí než my, uvidíte poměrně blízko vulkán Cotopaxí se svou sněhovou čepicí. Vidět některý ze čtyř nejvyšších a nejbližších vulkánů je nyní v době, kdy kolem 16.00 pravidelně prší, opravdu vzácností. Když už je jinak jasno, kolem vrcholů jsou všudypřítomné mraky.
Na cestě vlakem po venkovské krajině je výborné i to, že lidé a zvířata nejsou pouze atrakcí pro cestující, ale funguje to i naopak. Vlak je vzhledem ke své minimální frekvenci atrakcí pro místní, a tak celou cestu máváme spoustě dětí stojícím a mávajícím před svými domky, na polích nebo u trati, starým indiánským babičkám okopávajícím různé plodiny, rodinám stojícím na terasách domů, vojákům hlídajícím vojenský prostor u trati a dalším a dalším. Vlak plaší psy, prasata a malá prasátka, krávy a telátka uvázaná poblíž kolejí, slepice a vůbec vše živé. Legrační je, že to stejné nás čeká za 3 hodiny znovu s tím rozdílem, že teď už víte, že po mávajících dětech u malého domku, bude následovat babička trhající mrkev a po ní dva choleričtí psi, co útočí na vlak.
V El Boliche je naučná stezka původním vlhkým lesem typickým pro Andy před kácením pro zemědělské a jiné účely. Pohybujeme se v nadmořské výšce 3610-3657m.n.m. Viděli jsme spoustu kytek, keřů, stromů mezi nimiž byli nejzajímavější původní stromy quishuar a arrayán. Byly mezi nimi i keře s borůvkami. Slyšeli jsme hlasy ptáků, jejichž jména jsme neznali a neznáme bohužel ani teď. Původní vlhký les přechází během stezky ve vegetaci párama a později v jehličnatý les, který nahradil vykácené pralesy. Zajímavostí je relativně nově vysazený borovicový les z roku 1970. Za 35 let tu stromy dorostly do velikosti stoletých stromů, které lze spatřit u nás. Stezka je moc pěkná a lze ji projít za 1,5 hodiny ale také za půl dne, záleží na míře zájmu o botaniku a zoologii. Ze stezky bohužel nemáme digi fotky, protože se prakticky hned po výjezdu vybily baterky, což byl asi trest za to, že jsme se v tak důležitý den pro Ekvádor stoprocentně nekoncentrovali.
Po návratu vlakem a autobusem do Quita stíháme přesně začátek rozhodujícího zápasu, ve všech prostředcích MHD jsou nahlas puštěná rádia, nad stadionem vidíme kroužící helikoptéru a na konečné trolejbusu sleduje spousta chlapů obrazovku na nástupišti, ženy se pouze shovívavě usmívají. Tři hlavní ekvádorské kanály vysílají zápas. Sedáme do malé restaurace a sledujeme druhý poločas. Ekvádorci mají několik vyložených šancí, komentátor říká cca po dvou minutách, že Ekvádor je velmi blízko své cestě do Německa, až se bojíme, že to zakřikne. Celý zápas končí bez jediného gólu. Ekvádoru to ke kvalifikaci stačí, takže začíná obrovské veselí a televize dodnes vysílají okamžiky zápasu, fanoušky ze všech koutů světa (např. z Gran Manzana alias Nueva Yorku nebo z Madridu, kde žije velké kvantum ekvádorských přistěhovalců), záběry mužstva a hlavně titulky Alemania 2006. V novinách jsou články s titulkem "Wilkommen!" a ekvádorští fanoušci nejen v televizi skandují "Wir können es!" Jednak to úplně neodpovídá španělskému ekvivalentu "Si se puede!", druhak to není úplně správně německy a za třetí výslovnost je asi následující: wa'konen es. Zkrátka šílenství před zápasem bylo vlastně jen polovičním šílenstvím oproti tomu, co přišlo poté.
Na venkov jsme se vrátili ještě v pondělí tentokrát asi 30 km od Quita do okolí městečka Amaguaňa, kde jsme udělali pěknou procházku kolem venkovských sídel s krávami a koňmi, jednou dokonce se pštrosy, až k Refugio de Silvestre, což je rezervace s původní vegetací vlhkého pralesa a možností pozorovat ptáky dokonce i kondory a další zvířata včetně pumy. Lze dojít až ke kráteru vyhaslé sopky Pasochoa. Chceme se sem vrátit a věnovat tomuto místu více času.
Z ekvakuchyně bychom doporučili humitas con café a empanadas de verde con carne. To první je ekvivalent hodně dobré české bábovky zabalený v palmovém listu a podávaný za tepla. To druhé je kapsa z těstíčka plněná masovou směsí s rýží, složením hodně podobná našemu rizotu a také servírovaná teplá. Obé je záležitost spíše pobřežních oblastí ovšem velmi oblíbená po celém Ekvádoru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Petr Petr | E-mail | 14. října 2005 v 16:21 | Reagovat

Závidím vám tu volnost.já mám na noze dlahu, takže mám spoustu času prohlížet váš občasník.Možná jsem nepozorně četl, ale co máš za práci na té univerzitě? Cestovatele pozdravují  P.L.M.

2 Ramon. Salgueiro Ramon. Salgueiro | E-mail | 19. října 2005 v 20:35 | Reagovat

me gusta los temas que estan escritos sobre Ecuador en esta Pagina, pero sobre todo me gustan las fotos

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama