Cotopaxi a Quilotoa kolmo

22. listopadu 2005 v 16:17
COTOPAXÍ A QUILOTOA KOLMO
Kamilita Chiquita mě obdarovala víkendovým cyklozájezdem a sama samotinká přitom o víkendu běhala po Quitu s batohem po prádelnách, žehlila, uklízela a starala se o domácnost. Proto mi dovolte tento příspěvek věnovat právě jí.
Počasí bylo na tuto roční ekvadobu neuvěřitelné. Místy jsem Kamilitu podezříval, že i to počasí mi zaplatila. V sobotu brzkého rána mě, pána v letech (jak mi teď Kamilita říká) a několik dalších cyklistů naložili v centru Quita do terénních vozidel a vyjeli jsme na jih od Quita do národního parku Cotopaxí. Park nese jméno podle jeho dominanty, vulkánu Cotopaxí, který je se svou výškou 5897mnm nejvyšší aktivní sopkou na světě. Hned při výjezdu z la capital nás zastihlo překvapivě slunečné počasí a samotný vulkán bylo vidět již z velké dálky. Tiše jsme doufali, že počasí vydrží a že jinak v mlze zahalené vrcholky budou alespoň po ránu vidět. Počasí vydrželo nejen po ránu, ale i po celý víkend, takže cesta z Quita po Panamerikáně směrem na jih oplývala neuvěřitelnými výhledy na všechny významné kopce. Ještě lepší pohled byl později ze samotného vulkánu Cotopaxí. Na vulkán se dá až do výšky 4500mnm vyjet terénními a někdy i osobními automobily. Rok od roku je vulkán přístupnější, zejména díky stále se zmenšující (bohužel) ledovcové vrstvě, která jej pokrývá. Před pěti lety si osobní vozidla mohla nechat jen zdát o tom, že by vyjela na parkoviště, dnes je situace jiná. Když jsme sjížděli na kolech dolů, proti nám si to vesele mastil Daewoo Matiz a bez problémů to zvládl až nahoru na parkoviště (doufám, že tato věta udělá manželům Nečasovic radost). Pokud se nacházíte na parkovišti v již zmíněné nadmořské výšce 4500m a dáte si lehčí poklus nebo jen rychlejší chůzi do kopce, zjistíte, že i když by vaše nohy v klidu šly, tak plíce nějak nezvládají. Horská chata José Ribas vklíněná do svahu Cotopaxí se nachází jen o tři sta výškových metrů výše, ale cesta k ní trvá téměř tři čtvrtě hodiny, pokud to dobře jde. Samotný výstup na vrchol může trvat od 6 hodin výše. Výjimkou není se po cestě několikrát pozvracet a odpočívat po každých 10 krocích. I přes všechna výšková negativa je Cotopaxí jednou z nejlépe dostupných velehor. O výstupu napíšeme více až po jeho absolvování.
Pro tentokráte je třeba říci, že cyklosjezd Cotopaxí je docela hukot. Brzdy jsou stále v pohotovosti, protože je třeba držet se prašné cesty, po níž jezdí auta, a sem tam vám kolo zapadne hluboko do písku. Také zatáčky jsou ostřejšího ladění. Park pod vulkánem vám dá úžasný pocit pohybu na obrovském otevřeném prostranství obklopeném ze všech stran vrcholky vyhaslých vulkánů. Chvíli si šlapete po rovině, vychutnáváte úžasnou krajinu a poté opět nastanou sjezdy. Tentokrát je cesta zpevněnější a dá se svištět větší rychlostí. Menší zradou je štěrk a písek u krajnice. Irský kolista si strhl kůži na dlani a lehce sedřel zánovní džíny. Stalo se tak poté, co při přestávce sundal bruslařské chrániče a se suchým humorem Irům vlastním pronesl, že teď se určitě vymele. Cestovka má cyklotrasu perfektně vymakanou, takže po cestě byly pouze 2 menší stoupáky, které sice neměly více jak 500m, avšak v nadmořské výšce blížící se 4000m se vám do kopce šlape jen horko těžko. Po fajnovém cyklistování v NP Cotopaxí jsme se vydali ještě kousek na jihozápad, kde ležel náš další cíl - Laguna Quilotoa v kráteru stejnojmenného vulkánu.
Cestou se projíždí úrodnými pláněmi pod Cotopaxí, stoupá se 20 km do kopce na spojnici mezi Andami a pobřežím, projíždí se neuvěřitelně krásnou horskou krajinou, které dominují vrcholky Cotopaxí a Severní a Jižní Ilinizas. Na kopcích zahlédnete barevné šátky indiánů pasoucích dobytek, jejich primitvní chatrče, děti hrající fotbal na silnici a neuvěřitelné geologické výtvory. Do vesničky Quilotoa jsme dorazili až téměř se setměním, ale ještě téhož večera jsme se vydali na vyhlídku na lagunu. Okraj sopečného kráteru je od hladiny laguny 400m vysoko. K obejití celého kráteru potřebujete cca 6 hodin. K sejití dolů k vodě něco kolem 30 minut. Večerní pohled na lagunu s lehce nasvětlenými vulkány v pozadí a na hory s údolími s převalující se mlhou byl překrásný. Romantický pohled ještě dokrášloval místní indián hrající na flétnu. Následně nás lanařil, abychom se šli podívat na jeho kresby, že podívání je zadarmo. Pokud si ale budeme chtít koupit obrázek, dá nám tu nejlepší cenu, protože jsme jeho amigos. Cestou od laguny po nás - turistech - skáčou další prodejci obrázků. Pro tuto vesnici a celé okolí jsou typické "naivní" malby krajiny s indiány pracujícími na poli, s indiánem letícím na kondorovi a s lagunou Quilotoa - viz foto. Po večeru ve společenské místnosti, který proběhl ve znamení mnoha vtipných narážek na jediného Američana výpravy, po lehčích slovních potyčkách mezi Brity a Iry a po rozhovoru se Švýcary, kteří si vzájemně nerozuměli, jsme se ubrali do svých prašných postelí. Spíme v jednoduchých sdílených prostorách u indiánské rodiny, noc je chladná, vesnice je 3900mnm. K životu indiánů jsem zatím v Ekvádoru nikdy neměl blíže.
Ráno jsme se vydali dolů k laguně. Tam následovalo hecování. Nejdříve, že jako do té vody skočí jen ti nejželeznější muži. Tento hec pocházel od průvodce, který byl donucen do laguny skočit jako první. Aby dokázal, že je tvrďák, vydržel tam nejdéle. Voda v laguně, mimo fakt, že je studená, je také slaná. Obsahuje minerály ze spodních termálních pramenů bývalé sopky. Tato voda není pitná, což je pro vesnici velká škoda, protože nahoře na kopci mají s vodou problémy, chutná však zejména pro její slanost dobytku, který vesničané pravidelně denně ženou z kopce dolů. Po plavání v ledové laguně přišel hec, že cesta zpátky nahoru nemůže trvat hodinu a že oslíci s těmi, co nechtěli šlapat, to přece nemohou vyjít rychleji. A tak se závodilo, kdo bude nahoře dřív. Oslové prohráli, ale jeden z nich se Švýcarce z výpravy pomstil tím, že se jí splašil a mrštil s ní na kámen. Ta chudák brečíc bolestí ze zranění nohy odjela do Quita a druhý cykloden si neužila.
Z Quilotoa jsme pak sjíždeli na kolech cca 17km krajinou mezi indiánskými políčky ohraničenými kaktusy a hlubokými kaňony, které tam vytvořilo zemětřesení roku 1797. Scenérie jedinečná, hecování pokračovalo ve stylu, kdo ten kopec sjede nejrychleji a kdo rychleji projede zatáčku. Pak přišly kopce, které jsme přejeli auty a nakonec třešnička na dortu v podobě 21km sjezdu po klikaté asfaltce, kde průměrná rychlost nešla pod 50km/h a maximální byla cca 70km/h. Úžasná cykloakce, neuvěřitelně pěkné počasí a hlavně nádherná krajina And a drsný život indiánů v ní.
22.11.2005
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Phildos Phildos | 3. prosince 2005 v 18:04 | Reagovat

Týýýý vole!!!! Tak teď už moje závist fakt nabývá nezdravých rozměrů:))) Ty teda víš, kde udeřit:) Hele, nemůžeš nás cyklonadšence tady v promrzlé Evropě takhle dráždit, ale přesto díky, použiju Tvoji fotodokumentaci při projektování vlastní cyklotrasy v rámci spinningových hodin:) Jenom doufám, že jste při projíždění domorodých vesnic nevypadali v těch helmách a upnutých vybarvených cyklodresech ONCE jako pradávní návštěvníci přilétající na "dunivém mraku":)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama