Drama u Antisany

14. listopadu 2005 v 20:38
DRAMA U ANTISANY BEZ ANTISANY
Nejlepším způsobem, jak prožít dobrodružství v národním parku pod Antisanou (5753m) je zajít v Quitu de Geografického institutu, koupit si černobílou mapu z roku 1983 - kde souřadnice splývají s řekami, jezera se tváří jako kopce a cesty, které si do mapy zanesete dle mapy v místním hotelu, poté v realitě neexistují - a vyrazit si na jednodenní výlet. Oblečení si vezmete standardní, je přece hezký den a navíc všude píší, že počasí kolem Antisany je v této době nejsušší. K tomu si na místě přidáte realitu průměrné nadmořské výšky 4000 metrů a deštivou předchozí noc.
S nadějí, že se nám Antisana se svými čtyřmi zasněženými vrcholy konečně zblízka odhalí, natěšení na její neuvěřitelně modré vrcholové ledovce (jak popisuje průvodce), plni optimismu a radosti z pohybu po otevřené krajině národního parku bez civilizace, jsme z hotelu v Papallactě vyrazili pick-upem do cca 3600 mnm. Tam nás u brány odchytil muž v holinách a chtěl za vstup na jeho pozemek 5 USD. Poté, co jsme nahodili otočku, tak na nás zavolal, že cenu může i snížit. Po chvíli jsme klesli až na 1 USD na osobu, což nás později přivedlo na hojně užívaný slogan: "co bys taky chtěl - za dolar".
Relativně zpevněná cesta skončila asi padesát metrů za branou. Poté jsme začali být odkázaní na již výše zmíněnou černobílou mapu z roku 1983. Pěšinek v krajině bylo asi tak 20, vše od dobytka a koní, tudíž se porůznu klikatily a vedly nejčastěji k potokům. Pohybovali jsme se v páramu - vysokohorský typ krajiny, který naleznete pouze v jižní Americe, je typický pro vysokou nadmořskou výšku. Na první pohled má poněkud jednotvárný ráz, pokud se jím procházíte, zjistíte, že zde lze spatřit spoustu jedinečných rostlin a nejspíš i zvířat. Převážně se jedná o koberce vysokých travnatých trsů, které byly po dešti předcházející noci poněkud vlhčí, takže to znamenalo mokré oblečení a vyhrnuté kalhoty hned od začátku. Po zmizení zpevněné cesty se za chvíli vytratila i zpevněná půda pod nohama a začaly se praktikovat disciplíny jako přeskakování potoků, přecházení mokřin a bažin, rozpoznávání drnu pevného a měkkého, skánání z drnu na drn. První příhodu měl Martin, když mu při jedné z disciplín zmizela levá noha až po koleno pod zem - goretex negoretex. Poté si Kamča skočila přes potok a Martin, který se jí snažil pomoci, byl nemilosrdně nahozen až po pás bahnem vystříknutým po jejím dopadu. Po lehčí slovní potyčce si následně Kamča naplnila levou botu vodou při chybné identifikaci zpevněného drnu. Tři čeští kamarádi, kteří tu tráví dovolenou a s nimiž jsme se zkontaktovali přes internet, si nevedli o moc lépe.
Při pauzičce na svačinku (pauziček bylo zejména ze začátku poměrně hodně, než jsme si zvykli na nadmořskou výšku) jsme se posadili na travnaté drny, které se na omak zdály býti suché, v cestě jsme pak pokračovali s mokrými koly na zadcích. Na tvářích nám ale zářily úsměvy, bylo slunečné počasí, páramo nabízelo krásné scenérie, dalekohledem jsme pozorovali dravce kroužící nad kopci, fotili malé kytičky schované mezi travnatými drny a těšili se, až se nám ukáže Antisana v celé své kráse a zblízka.
Po dvou hodinách kochání se, vyhýbání se mokřinám, zdolávání brodů, občasných zakopnutí ve vysoké vegetaci a humorných pádů do travin a údolíček (3 z 5 členů výpravy byli již v tuto chvíli lehce zkrvaveni na nohou a rukou) jsme dorazili pod vysněnou Antisanu, a sice na kopec (4400mnm) nad lagunou Santa Lucía. Antisana se nám vysmála stoprocentně schovaná za mraky, avšak laguna pózovala našim objektivům. Klukům po chvíli výhled nepostačoval a vydali se k laguně zkusit stěstí s udicí. Před jejich odchodem proběhla klíčová debata o cestě zpátky. Rozumný názor vrátit se stejnou a ověřenou cestou zpět - vzhledem k tomu, že obě zbývající možnosti byly do údolí a to napovídalo velkou podmáčenost terénu - byl potlačen touhou po poznání a také převahou mužů ve skupině.
Zpět od laguny jsme se po krátké rybářské pauze vydali kolem jejích břehů a dále podél 6 km dlouhého lávového proudu z roku 1773 do spárů divočejší přírody. Náročnost cesty se stupňovala již při obcházení laguny, protože pod lávovým proudem je nutno si představit obrovské množství kamenů pokrytých vysokou trávou, kam se noha buď lehce propadne nebo sklouzne po vlhké trávě. Kameny byly navíc poměrně veliké, bylo tedy nutno protáhnout končetiny a sem tam i skákat. Jeden z kamarádů sklouznutí neustál a s obutím otestoval teplotu vody v laguně.
Stupeň náročnosti se zvyšuje. Cesta se chvilkami objevuje a zase vytrácí. K mokřinám v tuto chvíli přibyla o trochu hustší vegetace, prudší kopečky s kluzkým bahnem. Kamča se svezla po bahnité kaši a ve snaze udržet se na svahu jí nezbylo, než zarýt se rukama a nohama do bahna po okrajích. Aby náročnost terénu nepoklesla, přišel déšť. Cesty (pokud se jim tak dá říkat) byly ještě mokřejší a bahnitější. Proplétali jsme se nekončícím a notně podmáčeným pralesem, když v tom jsme narazili na potok. Mapa hovořila jasně, podél potoka je cesta. Po Martinově optimistickém zvolání: "mám pro vás dobré zprávy, cesta vede vedle potoka, teď už to bude na pohodu" prales zhoustl tak, že se dal krájet a nám nezbylo než vylézt na lávový proud a opakovat cvičení kámen - díra - noha v díře - uvolněný kámen - seskok. Při nalézání na lávový proud jsme ještě museli překlenout hranici mezi pralesem a lávou, kterou tvořily shnilé kmeny pokryté trávou a keři s velkými mezerami mezi kameny. Lávu jsme zdatně překonali, jen Martin si udělal malé bebino na prstě. Kamča na tuto část cesty vzpomíná jako na jednu z lepších.
Zcela v rozporu s našimi očekáváními a v rozporu s mapou se pod kopcem lávy objevila malá laguna. Jediná cesta, která se nabízela, vedla opět pralesní vegetací. Déšť mezitím zesílil. Následovala etapa výpravou familierně přezdívaná "Vietnam". Z bahna a vody začala vyletovat hejna mušek a kolem rostly bambusy. Jestli předtím jsme pociťovali jako problém zabořit se do bahna víc než půlkou boty, teď se to stávalo každých 10 metrů a vzrušovat se tím nemělo smysl. Déšť houstl a cesta se začala zvedat, zasvitla nám naděje, že na druhé straně pod kopcem uvidíme civilizaci, nebo snad dokonce Papallactu. Jaké však bylo naše rozčarování, když v údolí byla pouze veliká laguna, opět v rozporu s mapou. Dostavila se psychická krize členů výpravy v kombinaci se dvěma náročnými a nepříliš vydařenými brody přítoků laguny. Někteří přeskoky třímetrového a poměrně vodnatého toku vzdali rovnou, zuli boty a potáceli se po kamení v mrazivém proudu na druhý břeh, druzí chvíli házeli do proudu kmeny stromů a kameny a nakonec se vrhali do vody ve své - kdysi voděvzdorné - obuvi.
Následoval další brod a pekelná, totálně podmáčená loučka, kterou za silného deště postupně probíháme, s mizivou šancí na úspěch, se silně rozkročenýma nohama a s ambicemi vodoměrky. Kamča si s tichým vztekem a v čirém zoufalství zaplňuje levou botu bahnem. Následuje nová disciplína - sprint v bahně v kombinaci s opakovaným podlézáním ostnatých drátů (zábrany dobytku). Mapě již nikdo nevěří, nejprve padají sprostá slova, později se rozhostí úplné ticho. Myšlenky, že nevíme, kde jsme a zhruba za hodinu a půl padne tma, ubíjejí i poslední optimisty ve skupině. Setrvačnost nás žene dopředu, nevnímáme už ani bahno, ani silný déšť, nekocháme se lávovým proudem a jeho vegetací. Martin v duchu plánuje, jak s naším lehkým vybavením přespat v jediné chatičce, kterou cestou potkáváme. Kamča se snaží uklidnit tím, že lidé, co utíkali za války z koncetračních táborů přes Krkonoše do Čech, to měli minimálně 1000x těžší a navíc si to dobrovolně nevybrali.
Teprve po další hodině chůze popsaným terénem se nám zázrakem podařilo napojit na kamennou cestu vedoucí lehce porostlým lávovým proudem, občas dokonce značenou nápisy na kamenech. Když se otáčíme zpět, na jednom takovém kameni je napsáno "Zákaz vstupu". Do Papallacty přicházíme po dalších třech kilometrech, úplně nepochopitelně třetí a poslední možnou cestou od laguny. Jestli ona ta chyba byla jen v mapě… Za půl hodiny po našem příchodu se stmívá, ale to už totálně zabahnění a mokří sedíme - naštěstí na igelitem potažených sedadlech - v autobuse do Quita. Jak jindy fotky napoví a dokreslí, tentokrát vypadají příliš idylicky a nezachycují ani 20% reality naší cesty pod Antisanu, která neměla ani tolik soucitu, aby se na minutu ukázala. Ekvádorci mají rčení, že v jejich zemi se vystřídají všechna roční období v jednom dni, my jsme kromě ročních období vystřídali a na vlastní kůži okusili i několik vegetačních pásů.
Počet členů výpravy: 5
Profil převýšení: 3600 - 4400 - 3000 mnm (Tambo - Laguna - Papallacta)
Celková délka trasy: 25 km
Doba: 8,5 hod
Vegetace: páramo, polosuchý a mlžný prales, vegetace lávového proudu
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ivča ivča | E-mail | 21. listopadu 2005 v 8:54 | Reagovat

týmto vám udeľujem tituly železný muž a železná žena (alebo blatový/á?:-)). stali ste sa v mojich očiach geroji a uz nimi aj nafurt zostanete. vzhuru k ďalším zážitkom

2 Phildos Phildos | 3. prosince 2005 v 18:31 | Reagovat

Co dodat...právě jsme si s Ifčou toto vaše drama se šťastným koncem přečetli v klidu, teple a suchu vyhřátého pokojíku a rozhodli se vyrazit směr nákupní centrum Globus...pláštěnky a gore-texový boty samozřejmě s sebou...:)a možná to vezmem i přes Vietnam v Krpecu:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama