Pichinchas aneb za humny je drak

13. prosince 2005 v 15:20
Tento víkend jsme splnili slib, který jsme dali před pár měsíci sobě i Vám, když jsme psali o telefériku a Rucu Pichincha. Nakoupili jsme dostatečně kalorické pochutiny a vydali se autobusem na jih Quita do čvrti Mena II. Odtud nás odvezla místní mini MHD do vesnice Lloa (3000mnm), odkud začíná zhruba pětihodinové stoupání do chaty pod vrcholem Guagua Pichincha - do refugia umístěného ve 4500mnm. Lloa leží asi tak cca 20 minut jízdy od Quita, schovaná za kopcem, přestože tak blízko obřímu městu s atmosférou více než vesnickou, s okolím malebným a vzduchem až překvapivě čistým.
Ani tentokrát nám nechyběla 15 let stará mapa z vojenského geografického institutu, novější vám prostě neokopírují. Navíc nemají mapu, kde by byly oba nejznámější vrcholy uskupení Pichincha - Guagua a Rucu - pohromadě, takže musíte mít mapy dvě. Obě mapy, vydané ten stejný rok, se liší třeba takovými "zanedbatelnými" detaily, jako jsou výšky udávané u jednotlivých vrcholů nebo existencí či nexistencí 22 let starého refugia. Cestou do Lloa jsme potkali Artura, který pracuje pro Defensa Civil na prevenci a záchraně místních obyvatel v případě erupce Guagua Pichinchy. Velká erupce sopky se čekala naposledy v roce 1999, nad Quitem trčel k nebi 20km vysoký sloup kouře, město pokryl popel a obyvatelé Lloy strávili 3 měsíce v evakuačních stanech. Artur nám poskytl všechny potřebné informace o vrcholech, refugiu a směru cesty.
Cesta se klikatí po kopcích a údolích, není nijak strmá a má jen zhruba 10 km, ale vzhledem k nadmořské výšce a častým přestávkám jsme ji šli 5 hodin. Po cestě je úplný klid, skoro žádní lidé, jen louky a pláně s dobytkem a božské ticho. Krajina se postupně změní ze zemědělské na páramo. Náš první cíl Guagua Pichincha se přibližuje pomalu, vlastně čím dál pomaleji. Pod její klenbou je nenápadně usazeno refugio, správce v ostře oranžové bundě nás vyhlíží, jak se vlečeme klikatou cestou a trpělivě čeká, až mu téměř padneme k nohám. Jmenuje se Hugo a na chatě pracuje už 21 let, je zde vždy 15 dní úplně sám a pak je na dalších 15 dní vystřídán kolegou. Chata patří Civilní obraně (Defensa Civil), a tak je kromě udržování chaty náplní jeho práce pozorovat chování aktivního vulkánu. Seismografy rádiem pravidelně hlásí činnost vulkánu přímo do Instituto Geofísico v Quitu. V tomto centru jsou i Hugovy "úlovky" v podobě fotografií erupcí a dalších nenadálých aktivit sopky, které se přihodily během jeho služby. Dobrodružné na jeho práci je například to, že pokud začne vulkán ohrožovat své okolí, není Hugovou povinností okamžitě se stáhnout do údolí a do bezpečí, ale je to pro něj pokyn vyrazit nahoru k vulkánu a pořídit jedinečné snímky. Pobavila nás také příhoda o jeho kolegovi plnícím svou vulkáno-hlídačskou povinnost s walkmanem na uších, kdy za zády mu naplno čadila sopka a kolega, aniž by to tušil, si vesele prozpěvoval latinské rytmy.
Večer se dozvídáme ještě více o životě sopky za posledních 20 let a o životě jejího osamělého hlídače. Quito lze vidět přímo z chaty, je opravdu kousek odsud, ale přesto je přímo ohroženo pouze velmi silnou erupcí. Hugo mluví i o dalších současných ohroženích Ekvádoru - o sopce Tungurahua, El Reventadoru (naposledy aktivním před 2 měsíci), Sangayi a o nedávné údajné aktivitě Cotopaxí. Únava a částečně i nevolnost způsobená nadmořskou výškou nám nedává možnost povídat si příliš dlouho, usínáme s výhledem na noční Quito, hvězdy a sníh Antisany. Z okna je v namodralém oparu vidět obří kámen, který na nás celou noc blikal. Připomněl nám kámen z Létajícího Čestmíra, ale v noci jsme se dovnitř pro zázračné květiny neodvážili zajít. Když to Kamča zkoušela ráno, kámen ji dovnitř již nepustil.
Neděle je plánována ve jménu pokořování vrcholů. Vichr bičující v noci a ráno chatu a zima naznačuje, že to nebude úplně zadarmo. Nad vrchol a kráter se valí mlha, tak vyčkáváme v chatě a pozorujeme kolibříka exhibujícího na mříži okna chaty. Nakonec pomalým krokem v silném větru a mlze kráčíme na Guagua Pichinchu (se zázračnou květinou by se šlapalo líp). K našemu milému překvapení je mlha jen na jedné straně vrcholu, kráter je krásně vidět včetně popelového epicentra, dómu a fumaroly. Všude jsou cítit sirné výpary. Kolem vrcholu jsou cedulky oznamující, kdo a kdy zde zemřel. Hledáme útočiště před větrem za kameny, děláme vrcholové foto - Guagua Pichincha 4675 mnm. Naším dalším cílem je blízký vrchol Cumbre 4780 mnm, který je na stejné římse kráteru ale je více skalnatý.
Počasí se pomalu vylepšuje a nad mraky postupně vystupují vulkány jako Cayambe, Antisana, Cotopaxí, Sincholagua, Corazon a Ilizinas. Cumbre nabízí nové pohledy na skály obklopující kráter a spoustu skalních útvarů. Přímo naproti němu se rozkládá kráter a vrcholy kolem našeho dalšího cíle - Rucu Pichincha. Když jsme dostatečně nabaženi oběma vrcholy a krásnými výhledy, vracíme se na chatu. Hugo nám ukazuje nejlepší cestu na Rucu a ještě se během debaty o bezpečnosti v horách zmiňuje, že je v návštěvní knize chaty zápis a podpis oné české dívčiny, která se později bez objasnění ztratila na Ilinizas. Bereme si převařenou dešťovou vodu a razíme vzhůru k třetímu vrcholu.
Cesta vede krásným páramem s rozmanitou flórou, rostliny s květy jsou rafinovaně schované mezi travinami a keříky, na odpočinek jsou ideální tuhými zelenými hvězdičkami porostlé kopečky. Odpočinku je potřeba opět dost, přestože cesta vypadá pohodově, i menší stoupání je opravdovou námahou. Po sestoupení do údolí mezi vulkány stoupáme ke kráteru, vcházíme dovnitř a traverzujeme až pod vrchol. Odsud se vrchol Rucu Pichincha zdá polovině týmu nezdolatelný především vzhledem k rostoucí únavě. Krok se zpomaluje, dýchání zrychluje, přibývá přestávek. Po finálním plazení se v suti a šplhání po kamenech dobýváme poslední vrchol - Rucu Pichincha 4627 mnm. Jedná se o již vyhaslý vulkán prakticky přímo nad Quitem, slézaný nyní poměrně velkým počtem lidí díky telefériku (lanovce) z Quita na Loma Cruz (4100 mnm). Cesta z vrcholu k lanovce trvá více než hodinu, vede opět velmi malebným páramem a po hřebenech malých travnatých kopečků. Právě touto frekventovanou a snazší cestou se vracíme do Quita. Oproti celé dosavadní cestě začínáme potkávat a zdravit lidi, zkrátka návrat do civilizace, i když jsme stále dost vysoko. Na lanovce se platí pouze dole, asi se nepředpokládá příchod lidí od Guagua Pichinchy, a tak se vezeme zadarmo, je to takový malý bonus pro "čecháčky" za jejich námahu.
Počet členů výpravy: 2
Profil převýšení: 3000 Lloa - 4500 Refugio - 4675 Guagua Pichincha - 4780 Cumbre - 4627 Rucu Pichincha - 4100 Loma Cruz (teleférico)
Celková délka trasy: cca 23 km
13.12.2005
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ivča ivča | E-mail | 16. prosince 2005 v 12:32 | Reagovat

mat za humnami takehoto draka, to prida na kludnom spanku:-) na vianoce budete mat ekvikapra a ekvisalat?

2 kamca a martin kamca a martin | 20. prosince 2005 v 21:02 | Reagovat

ekvasalat chceme udelat, ale vzhledem k tomu, ze jsme pozvani do ekvarodiny, budeme k nemu mit nefalsovaneho plneneho ekvakrocana. o tom, jak vyslo ceske cukrovi z ekvasurovin, radeji nemluvime:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama