Laguna Quilotoa a vulkan Corazon

17. ledna 2006 v 21:35
LAGUNA QUILOTOA A VULKÁN CORAZON
Pro velký úspěch jsme se - tentokrát v plném počtu - vrátili k indiánům ke kráteru Quilotoa. Nejprve jsme jeli do města Latacunga kolem několika sopek, poobědvali v místní lidové jídelně a počkali asi hodinu na místním náměstí. Teprve poté přijel autobus se psem převáženým na střeše a s ním jsme zamířili do městečka Zumbahua dále a výše v Andách. Autobus vezl převážně indiánské pasažéry, kojící ženy s pestrobarevnými přehozy a dětmi na klíně a na zádech, muže v pončech nebo moderních bundách ale vždy s pavím pérem za kloboukem. Oba jsme seděli s místními, Kamče spala skoro celou cestu na klíně malá holčička. Autobus šplhal po andských kopcích a ostrých zatáčkách celkem slušnou rychlostí, občas jsme vzpomínali na ubohého psa na střeše. Kolem zase ta idyla s lamami, zelenými políčky, domky na svazích, skalami a průrvami po zemětřesení. Po necelých dvou hodinách jsme dorazili do Zumbahua a chudák pes na rozdíl od nás pokračoval asi až do Queveda.
Ze Zumbahua se ještě dost dlouho stoupá až k vyhaslému kráteru Quilotoa do stejnojmenné vesničky a indiánské komunity. Jeli jsme na korbě camionety se třemi indiány, jednoho těsně před odjezdem s úsměvem napadla nějaká jeho známá indiánka a se stejným úsměvem ho docela solidně zmlátila. Po cestě se chlapi bavili v Quichua, sem tam zazněly pouze španělské číslovky nebo slovo dolar, dolares. Podezřívali jsme je, že nás pomlouvají, tak jsme je pro jistotu pomlouvali také česky.
Spali jsme u "Martinových" indiánů z minulé návštěvy, u rodiny provozující jednoduché ubytování s plnopenzí "Cabaňas Quilotoa". Život rodiny s hosty se odehrává v jakémsi obývacím pokoji, kde se jí, povídá, popíjí, rodina zde hraje karty, maluje a vystavuje své typické pestrobarevné naivní obrázky. Celou dobu jíte a povídáte si s členy rodiny. Je to přirozený a cenově velmi dostupný způsob, jak poznat indiánskou komunitu bez cestovky, nebo bez umělých šamanských obřadů v Amazonii. Seznamujeme se s mladým italským turistou z Torina, který se přijel do Ekvádoru setkat se svou švýcarskou kamarádkou. Společně jsme vyrazili k místní největší atrakci - ke kráterovému jezeru Quilotoa. Místní lidé jsou hodně komunikativní, všichni nás zdraví a chtějí si povídat. Rozdáváme první bonbóny dětem (přijeli jsme dostatečně zásobení). Laguna je zahalená mlhou, a tak se vracíme na večeři k "naší" rodině. Dostáváme canelaso (svařenou skořici s tvrdým alkoholem) na zahřátí, k večeři máme polévku, kuře s rýží a jako zákusek naložené ovoce tomate del arbol ("stromové rajče"). Zábava se pomalu rozjíždí, ke canelasu se přidává andská hudba a za chvíli se tančí. V rodině je dostatek mužů, kluků, žen i malých slečen, takže za chvíli jsou všichni hosté v kole. Kamča se z kola nedostává až do konce taneční akce, střídavě se jí zmocňují dva malí indiánští kluci. Poté si prohlížíme obrázky různých velikostí, o kterých už psal Martin dříve. Vybíráme si dva malé, jeden se symbolem kondora a jeho lidskou nevěstou (stará legenda), druhý se symbolem Pacha Mamy (Matka Země). Ještě nejsou hotové, neboť barvy se nanášejí postupně od krajiny až po nejmenší detaily, ale paní domácí se s námi domlouvá, že je dodělají před naším odjezdem.
Spali jsme v jednom z pokojů hostalu pod 4 dekami, v noci tu bývá vzhledem k nadmořské výšce 3800m opravdu chladno. Vstáváme brzy, abychom zastihli lagunu bez mlhy nebo mraků. Opravdu se nám to daří, a tak po vydatné snídani plánujeme s naším italským kamarádem výlet po celé římse kráteru. Na našich obrázcích zatím přibyli malí indiáni a spousta lam, maluje paní domácí s manželem. Na cestu máme opravdu skvělého průvodce, jmenuje se Rambo a je to německý ovčák (pastor aleman), patří také k "naší" rodině. Vydal se s námi k jezeru, jakože změna v jeho každodenním životě a netušil asi, že se to trochu protáhne. Lagunu s námi díky své hravosti obešel nejspíš 2 krát, protože stále aportoval klacky i kameny z téměř kolmých svahů kráteru a hrát si vydržel celých 5 hodin našeho výšlapu. Počasí nám opravdu přálo, laguna hrála všemi svými zelenými barvami a nabízela krásné pohledy. Občas jsme zahlédli nějaké domky na svazích, lamy, ovce a děti, které je pásly. Všude kolem laguny i na těch nejkolmějších svazích jsou pole, ručně obdělávané místními.
Po návratu od laguny se rychle loučíme a s obrázky nastupujeme do jediného autobusu, který ten den odjíždí z vesničky naším směrem. Jede až do Latacungy, což nám připadá jako obrovská výhra. Jenže řidič a průvodčí jdou ještě na oběd, když se vrátí, odcházejí na oběd pro změnu zase už nastoupení pasažéři. V mezičase jedeme se skoro prázdným autobusem na vyhlídkovou cestu Andami. Vracíme se, až jsou pasažéři napapaní, jenže to zase zmizí někam řidič. V pravidelných intervalech přicházejí indiáni ze všech stran a nastupují do autobusu. Do hodiny se autobus konečně naplní a vydáváme se na cestu. Většina pracně sehnaných indiánů vystupuje hned po půl hodině po vyjetí, takže stále stavíme všem lidem postávajícím u silnice, aby se autobus zase zaplnil. Na videu se pouštějí hrané indiánské pohádky El Pastorcito de Otavalo (Otavalský pasáček) a La Chinchipa (Ježibaba). Pasáček končí dobře, zlí lupiči jsou nakonec zmláceni ekvakopřivama, zato ekvaježibaba je docela drsná, protože Ekvajeníčka z půlky sní a Ekvamařenka najde druhou půlku Ekvajeníčka pod oblečením. Nakonec ale baba dojde trestu, indiáni ji opijí chichou (indiánský burčák), utančí a upálí v chatrči. Zatímco my se spíše smějeme pod vousy, nastupující indiánské děti nechtějí postoupit dále do vozu a nadšeně vykřikují: "Pastorcito, pastorcito!" Hned po pohádce jsme hlavní atrakcí pro změnu my, děti zůstávají stát s otevřenou pusou před našimi sedadly a vydrží nás pozorovat bez hnutí i 10 minut. Teprve po neuvěřitelných 4 hodinách se dostáváme do Latacungy.
Musíme se zmínit i o našem méně úspěšném výletu na vulkán Corazon (4788mnm), skalnatý vulkán pojmenovaný podle svého srdcovitého tvaru kousek od Quita, často doporučovaný na aklimatizační výstup před Cotopaxím.
Už na výchozí místo pro výstup Machachi jsme přijížděli za deště a mlhy. Nicméně i tak jsme vyrazili vzhůru a předběhli skupinku zahraničních turistů s průvodcem. Naše štěstí ale skončilo v husté vegetaci párama poté, co jsme se nechali zmást jednou z mnoha cest. Nevzdáváme se, prodíráme se mokrými trsy trávy a keři, když už to dál nejde, zkoušíme jiný směr. Padají sprostá slova, ale pokračujeme kolmo vegetací do kopce. Malý kousek nad námi letí dva krásní dravci, jaké jsme tu ještě neviděli, hnědí se žlutými znaky. Po nekonečném stoupání nakonec narazíme na cestu, huráá, a naší hustou "zkratkou" opět předbíháme skupinku. Přibývá výška a zpomaluje se chůze. Občas zaprší, valí se mlha a mraky, z různých vzdáleností se ozývá bouřka. Náš cíl Corazon jsme dosud neviděli, přestože je jen kousek před námi. To zhoršuje orientaci a výběr té správné cesty ze všech kravích a ovčích stezek v páramu. I širší a jasná cesta pokaždé skončí ve vegetaci, mapu nemáme a v průvodci na Corazon zapomněli. Malou chvilku vidíme šedou siluetu vulkánu, ale znovu se musíme vracet na jinou cestu. Když se rozprší a začnou nás bombardovat kroupy, volíme neochotně ústup z nějakých 4500mnm. Míjíme skupinku, která to také vzdává. Vulkán tak pro tento den zůstává nepokořen. Ale jen počkej, Corazone!
Cestou dolů nám několikrát vběhne pod nohy místní varianta králíka a místní varianta koroptve, míjíme obrovskou žížalu a děti z jednoho z polí na nás volají s téměř měsíčním zpožděním "Regala Navidad" (daruj vánoce). Zdá se, že je to jediná fráze, kterou děti umí. Když hledáme bonbóny, stojí úplně zaražené, nedostáváme z nich ani slovo. Rychle si vezmou sladkosti, dvě trochu větší chytnou třetí nejmenší a vlečou ho od nás rychle pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Phildos Phildos | E-mail | 10. února 2006 v 16:18 | Reagovat

...co se divíte, že děti byly zaražené a reagovaly zvláštně...o ufounech už možná někdy slyšely, ale že by ufouni rozdávali bonbóny...?:)

2 BenyA BenyA | E-mail | 16. ledna 2017 v 17:55 | Reagovat

I found this page on 17th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it's not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Just search for:  pandatsor's tools

3 MarcoP MarcoP | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 10:40 | Reagovat

Máte spoustu zajímavých článků

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama