Banos, Riobamba a Cajabamba

1. března 2006 v 18:14
BAŇOS, RIOBAMBA A CAJABAMBA
Z Amazonie jsme nečekaně chytili spoj, který jel původně z Cuyabena do Ambata. Ale když jsme řekli, že jedeme do Baňos, průvodčí se poradil s řidičem a protáhli trasu v náš prospěch. Výsledkem bylo, že jsme sice strávili v autobuse asi 15 hodin, ale jeli jsme celou cestu prakticky sami svým "taxibusem" a ráno jsme dorazili do Baňos tak akorát na snídani.
První den jsme se po návštěvě termálních bazénů všichni čtyři rozhodli vyrazit na kolech naší starou známou trasu po vodopádech směrem na Puyo. Tentokrát jsme se vydali až k Rio Negro a musíme konstatovat, že teprve tady začínají ty správné kopce pokryté neuvěřitelně zeleným mlžným pralesem. Země se začíná svažovat, vegetace houstne a vše tak nějak napovídá, že Amazonie je co by kamenem. Bydleli jsme u Paula v hostalu Timara, Paul nás jako správný sběrač špatných zpráv od turistů zásobil veškerými informacemi o posledních okradeních, přepadeních, atacích guerilly a zmizelých osobách v oblastech, odkud jsme zrovna přijeli, nebo kam jsme se chystali. V jeho zvířetníku - zvířata zachráněná na trhu před snědením - přibyla želva spokojeně usídlená v záhoně.
Večer jsme navštívili místní kostel, je plný obrazů a poděkování za zázraky, které se staly během mnohých zemětřesení a erupcí sopky Tungurahua. V kostele probíhal koncert, ale stihli jsme už jen hymnu Quita, což nás moc neobohatilo, jelikož ji díky slavnostem Quita známe už zpaměti. Eddie - jako pak ještě několikrát všude po Ekvádoru - potkal v Baňos svého kamaráda z Galapág, kde se společně starali o želvy, a s ním jsme strávili zbytek večera.
Druhý den jsme zvolili procházku na vyhlídku nad městečkem. Přidal se k nám pes, jehož náplní dne je doprovázet turisty a mít tak alespoň na chvíli pocit, že k někomu patří. Pak jsme ještě požvýkali něco cukrové třtiny, zhlédli kouřovou erupci Tungurahuy a vydali se směrem na Riobambu. Silnice mezi oběma městy byla donedávna uzavřená a dodnes je na mnoha místech poničená posledními erupcemi a otřesy. Riobamba je poměrně velké město uprostřed hor. Jak nám řekli rodilí riobambeňos v minulosti byla hlavním městem a střediskem kolonizace, postavená na místě dnešní Cajabamby, ovšem po ničivém zemětřesení Španělé tehdejší město opustili a znovu vybudovali na současném místě. Později se Španělé posunuli více na sever k dnešnímu Quitu a město tak ztratilo své výsadní postavení. Město má docela zajímavou architekturu s vlivy nejen španělskými ale údajně také francouzskými a německými. Máte-li z pekla štěstí, a to my teda neměli, můžete z něho vidět až sedm hor či vulkánů. Mezi nejznámější patří činný Sangay, činná Tungurahua, vyhaslé Chimborazo a El Altar s mnoha kráterovými jezery. My měli štěstí jen na starou známou Tungurahuu.
Ubytovali jsme za velmi příznivou cenu ve velmi jednoduchém hostalu, ovšem v pokoji velikosti třídy ve starých školách. Večer jsme navštívili rodinu naší bytné z Quita a zažili ekvádorský rasismus na vlastní kůži. Část rodiny nadýchlé nevíme na co, naprosto účelově přehlížela našeho částečně indiánského Eddieho, z čehož nám bylo zle a nutně to ochladilo naše vzájemné vztahy. Po "milé" návštěvě jsme někdy kolem půlnoci povečeřeli u stánků s pochybnými typy všude kolem.
Další den jsme vyrazili do blízké vesnice Cajabamba, kde se nachází nejstarší kostel na ekvádorském území. Opět jsme potkali jiné Eddieho kamarády, kteří zde byli pracovně z Guayaquilu a v mezičase hledali kolem kravího trusu lysohlávky nebo něco na ten způsob. Kostel se otevírá jen na vyžádání a je v naprosto v dezolátním stavu, tak jsme se místo božího stánku spokojili se stánkem s fritadou - tedy pečeným vepřovým - a kukuřicí typu mote. Naše další kroky mířily k laguně Colta, kolem které sídlí početná indiánská komunita. Místo je nádherně zelené a hodně zemědělské, podél železničních kolejí vidíte lidi pracující na polích, kosící rákosí, osly, koně, prasata napůl ponořená do bahna, ovce a další zvířata. Vlak tudy projíždí jen asi 3x týdně v rámci turistické trasy Riobamba - El Nariz del Diablo, což je smutný konec kdysi velkého projektu železničního propojení ekvádorských hor s mořem.
Náš pobyt v Riobambě jsme zakončili procházkou po parcích a ulicích města. V jednom z parků jsme uspořádali melounovou párty pro kolemjdoucí, nakonec s námi baštili meloun místní staříci, kluci, co čistí boty a mají věčně černé ruce od krému na boty, dále klučina, co si v parku dělal domácí úkoly, a procházející babička s vnoučetem. Jak už jsme kdysi psali, Ekvádorci jsou velmi bezprostřední a vaši nabídku čehokoli nikdy neodmítnou. Takže nabízejte jen to, co skutečně chcete darovat, rozhodně nečekejte takové to české naoko upejpání. V noci jsme měli internacionální meeting v baru se dvěma holkama z Německa, rozhovor se vedl španělsko-anglicko-německy často vše současně. Katka s Němkama mluvila německy, to jsme poslouchali my a reagovali španělsky, to zase poslouchal Eddie a odpovídal anglicky, což byla jeho jediná možnost, jak mluvit s Katkou.
1.3. 2006
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bára Bára | 7. března 2006 v 9:25 | Reagovat

Ahojky cestovatelé!

Moc zdravíme a nemůžeme než opakovat, že vám fakt moc závidíme, jak si tam u vás tak cestujete, koukáte, fotíte,... Takoví koníci ve Vilcambě, to by byl určitě i můj sen :o)! A taky jsem se díky vám dozvěděla, co to jsou mangrovy - nikdy jsem neslyšela! Mimochodem, jaké jsou equasýry z Alausí?

Přejeme, ať vám vydrží elán, zdravíčko i equakorunky :o) a ať si díky tomu užijete ještě další a další cestovatelské bonbónky! Držíme palečky a těšíme se na další dobré zprávy od vás!

B.+H.

2 Phildos Phildos | 14. března 2006 v 16:12 | Reagovat

Hm, Martin, you had muchas interesantos beschprechung mit tema babacema z dojčlandu....:)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama