Cuenca a Vilcabamba

5. dubna 2006 v 5:31
CUENCA A VILCABAMBA
Andská krajina se pomalu proměňuje. Zelená je ještě zelenější než obvykle. Městečka jihu se zdají uspořádanější a malebnější. Domy jsou upravenější a ubylo odpadků u cesty. Po příjezdu do 3. největšího města Ekvádoru se nás na autobusáku ujímá ubytování nabízející pán, který nám v rámci boje s přítomnou konkurencí nabízí bezva cenu ve fajn ubytovacím zařízení. Po odhození zátěží vyrážíme do UNESCem chráněného centra města a při postupném poznávání Cuency se "Los Checos" tlučou do čela proč že si to vlastně kazili zdraví ve smogem zamořeném Quitu, když Cuenca ve své podstatě nabízí mnohem více než samotný "la capital". Kavárničky, katedrála, kostely, muzea, květinové trhy, bary, parčíky, noční život, pohodová atmosféra. Druhý den sedáme na MHD a míříme do místních Baňos, kde po zbytek dopoledne zůstáváme naloženi v teplé lázni. Následují procházky kolem řeky a mojito v jednom z četných barů.
Opět se usazujeme do ekvabusu a směřujeme dále, cílem je Vilcabamba - městečko dlouhověkosti. Marodka zasahuje mužskou část výpravy. Autobus jede opět jiným typem krajiny. K vidění jsou kupodivu neporušené lesní porosty, indiání na koních, skály, zelené kopce a jezera. Po dlouhých pěti hodinách přijíždíme do města Loja proslaveného nejkrásnějšími ženami v Ekvádoru - tomu však prakticky nic nenasvědčuje. Zklamáni touto skutečností ani neopouštíme halu autobusáku a rychle uháníme do Vilcabamby.
Klesáme do příjemných 1500 mnm, kde je neuvěřitelně příjemné klima. Vilcabamba je vyhledávaným turistickým místem jižního Ekvádoru. Je proslavená tím, že díky velmi příhodnému klimatu se tu mnoho obyvatel dožívá vysoké věku - 100 = žádná míra což je úžasné, zejména když pomyslíte na to, že se nacházíte v rozvojové zemi. Paní lékarnice nám například ukazuje na dům, ve kterém žije žena ve věku 120 let.
Jsme ubytováni v hostalu poskytujícím za velmi nízkou cenu mnoho rozličných služeb. Ihned po příjezdu tedy absolvujeme tureckou lázeň, hrajeme biliard a ping pong, plaveme v bazénu a odpočíváme v houpacích sítích. Druhý den podnikáme výlet na kopec Mandango, jedno ze čtyř míst, kde by potenciálně mohl být zakopán Atahualpův poklad. Je vedro, Mandango nás však okouzluje smaragdovou zelení a krásnými výhledy do okolí. Po pěší tůře následuje chlazené pivo, tradiční "almuerzo" v podobě polévky, rýže a kuřete a odpočinek v hotelu, pro tentokrát využíváme nabízené jacuzzi. Jak už to v Ekvádoru chodí, turistů naložených v lázni se nenápadně ujímá muž nabízející svezení na koních, které v rámci překrásného okolí nelze odmítnout.
"Nejhezčí pohled na svět je ze sedla koně". Všechny koně jsou vzhledem k velikosti a váze jezdců radostí bez sebe, jen Martinův naštvaně oddychuje. Čekají nás totiž kolmá stoupání, brody a úzké horské stezky. Projížďka nemá chybu. Přijíždíme stezkou do národního parku Podocarpus. Po 2 hodinách jízdy necháváme zpocené koně (totálně zdecimovaného Martinova koně) odpočinout na loučce a sbíháme k vodopádu. Voda ani počasí nejsou bohužel na koupání, nahoru však nešplháme suší (vodopád nás dokonale osprchoval). Následuje pojídání černých malin a cesta dolů, kdy už i Martinův valach vesele poskakuje, hijéééééé. Stavujeme se v minifabrice, kde se z cukrové třtiny vyrábí cukrové kostky. Fabrika funguje na následujícím principu. Na oslech se na místo dopraví třtina, která se povaří ve vodě a přelíváním z kádě do kádě se postupně vytvoří hnědá hmota, ta se poté nalije do forem a po vychladnutí vzniknou výše zmíněné kostky. Pod káděmi se topí suchými zbytky z oloupané třtiny, zaměstnanci fabričky kouří cigára a poslouchají tradiční nahlas hrající ekvasongy. Pro všudypřítomný sladký odér na místě nechybí ani přehršel včel, které si v nadšení z tolika sladkého ani nevšímají procházejí exkurze.
Po návratu z koňovýletu přichází čas loučení s Vilcabambou, odkud se nám ani trochu nechce a pokračování směrem na ekvapobřeží.
Na závěr je ještě nutné podotknout, že únor je v Ekvádoru ve znamení karnevalu, což ve své podstatě znamená, že se neustále nacházíte pod palbou. Útočí se vodou a to buď obrovskými vodními zbraněmi nebo napuštěnými balónky. Zasáhnuti jsme byli celkem dvakrát, jednou v Cuence a poté ihned po příjezdu do Vilcabamby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Roman Davídek Roman Davídek | E-mail | 6. května 2010 v 19:06 | Reagovat

chtěl bych se s Vámi podělit o zážitky-
bydlel jsem v Ecuádoru dva roky

2 Palkovský Palkovský | E-mail | Web | 15. března 2012 v 0:07 | Reagovat

Jen tak dal, at je co číst...

3 Max Max | Web | 23. července 2013 v 21:28 | Reagovat

bezva blog.

4 Maxim Maxim | Web | 5. srpna 2013 v 8:48 | Reagovat

Díky za článek.

5 Kačka Kačka | Web | 18. září 2013 v 14:14 | Reagovat

Jak jinak než cool

6 Ema Bea Ema Bea | Web | 18. září 2013 v 14:14 | Reagovat

Je to fakt supr.

7 lambeau lambeau | Web | 17. června 2015 v 19:32 | Reagovat

em přesně)! ???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama