NP Sangay, Alausí a Ingapirca

5. dubna 2006 v 5:28
NP SANGAY, ALAUSÍ A INGAPIRCA
Rodina naší bytné se vyznamenala ještě v jiném ohledu, Walter - syn naší bytné - nám nabídl, že nás vezme autem na výlet k Lagunas de Atillo v národním parku Sangay. My jsme nějak automaticky počítali s tím, že nám to nabízí jako kamarád a nabídli jsme, že zaplatíme benzín. Jaké bylo naše překvapení, když nám řekl, že bychom měli dát také nějaké peníze jeho tetě za půjčení auta. Představovali jsme si situaci, kdy za námi přijede kamarád do Čech a my ho kasírujeme za půjčení auta jako půjčovna, nebo za doprovod třeba po centru Prahy. Ale to odpovídá našemu dalšímu pozorování, že velká část námi poznaných Ekvádorců se dělí na dvě skupiny - na ty, kteří necestují, a na ty, kteří se cestováním živí. Ti první s vámi nikam nepojedou a ti druzí na tom budou chtít vydělat. Nakonec po delší diskusi zůstalo jen u placení benzínu a my s naším kamarádem nekamarádem Walterem vyrazili do horské části národního parku Sangay.
Projíždíme opět oblastí početné indiánské komunity, kolem silnice stojí nebo jsou muži v kloboucích a pončech, ženy v sukních a přehozech pestrých barev. Projíždíme vesnicí Cebadas, kde je komunitární sýrárna Cebadeňito podobná svou organizací a produkty té, o níž jsme psali v rámci Salinas de Guaranda. Kupujeme si mozzarelu, která nám připomíná slovenskou parenicu a moc nám chutná. Ze silnice je co chvíli vidět průrvu po zemětřesení, říkáme si, co to musí být za sílu a rachot, když se takhle rozestoupí země. Následují opravdu malebné a velmi typické pohledy na andské kopce pokryté políčky, zelená barva až přechází zrak a tedy dostatek vláhy, půda obohacená nedalekými vulkány a celkové oteplení v poslední době dělá z místní oblasti ve 3000 mnm zemědělský ráj. Ovšem na úkor původního párama, které shromažďuje vodu a brání erozi, ale takový už je Ekvádor. Vjíždíme do parku, ubývá vesnic a domů, lze spatřit tradiční chalupy vyznačující se převážně svými charakteristickými střechami, které jsou ze sušené trávy, zručně propletené a zatížené copy spletenými z téže trávy. Cestou k lagunám si domluvíme v restauraci připravení pstruhů na oběd a směřujeme vzhůru po silnici protínající NP Sangay. Laguny Atillo jsou posazené mezi kopci, skrze ně se vine cesta, která po chvíli dosahuje svého nejvyššího bodu a poté se začne svažovat dolů směrem do Amazonie. Jak je nám později řečeno, nedávno tato silnice protnula NP Sangay vejpůl a tudíž je po ní možné dojet až do amazonského městečka Macas, kde se místní koukají na televizi pouhé 2 roky. Cesta s sebou pochopitelně nese svá přírodu destruující rizika. S největší pravděpodobností nebude trvat dlouho a podél ní bude probíhat tradiční ekvakolonizace. Mnoho zvířecích druhů se stane ohroženými, živě si lze představit blízké okolí cesty plné bez skrupulí odhozených odpadků apod. Z nejvyššího bodu sjíždíme ještě pár set metrů dolů, kde příroda nabírá na bujnosti. Pohled do krajiny nabízí divokou přírodu v pravém slova smyslu. Vodopády, údolí, odpařující se mlžné lesy, divoké řeky. Po chvíli otáčíme a vracíme se zpět k lagunám Atillo. Walter nám sděluje informaci, že jedna z lagun skýtá zajímavost přírodě vlastní. V jednom konkrétním týdnu v roce míří k laguně ptáci "kibibi", kteří tam přiletí zemřít střemhlavým nárazem na hladinu laguny. Tento akt je velikou atrakcí zejména pro blízko žijící indiány, kteří se pravidelně na tomto místě v danou dobu schází, tento neuvěřitelný konec ptačí poutě sledují a nakonec mrtvé kibibi snědí.
Cestou zpět pojíme pstruha, vyjedema z parku a směřujeme dále do městečka Alausí. Narážíme na policejní hlídku vykonávající rutinní silniční kontrolu ve složení velitel hlídky, kontrolor a muž se samopalem. K našemu velkému překvapení dochází k problému. Walter s sebou má pouze řidičák své tety a auto má propadlou technickou. Policisté nás odstavují do prostoru k tomu vymezenému a dochází k vyjednávání mezi nimi a Walterem. Poté policista s Walterem odchází směrem za policejní stanici, pokoutně jej naláká do místnosti, kde je později Walter uvězněn. Jelikož jsme nevědeli, kam policista s Walterem směřoval, seděli jsme v klidu ve voze a vtipkovali. Poté za námi přišel policista velitel a sdělil nám, že Walter byl zadržen a že s autem nemůžeme odjet…a odešel. Hlavou nám probleskla myšlenka, že se nemůže jednat o nic jiného než o to, že policisté očekávají úplatek a proto dělají podobné divadlo. Po následné konzultaci s uvězněným Walterem byla tato myšlenka potvrzena, protože propadlá technická byl spíše problém ekvádorského nedůsledného systému, který v dané době postrádal materiály k vydání nových technických průkazů a technickou tudíž měli propadlou všichni řidiči a za to, že řidič u sebe nemá řidičák se také nezavírá. Po cca hodině a půl čekání a pravidelných konzultacích s našim uvězněným řidičem najednou Walter přichází k vozidlu a pokračujeme dál. Tři turisté ve vozidle byli jasnou záminkou k uspořádání divadélka a vidinou tučného úplatku. Cestou nám pak Walter sdělil, že byl v podstatě propuštěn na základě předložení svého novinářského průkazu, kterého se policisté zalekli.
Přijíždíme do San Pedro de Alausí, andského koloniálního městečka proslaveného zejména jako vstupní železniční stanice směrem k vyhlášenému strmému místu železniční trati Quito-Quyaquil zvaném "El Naríz del Diablo" (Čertův nos). Ubytováváme se u rodinných příbuzných, přesněji u strýčka Tonia Cattaniho, sicilského rodilce v současnosti kandidujícího na starostu Alausí (zřejmě bratr známého komisaře Corada Cataniho pronásledovatele Tana Caridiho z profláknutého italského televizního seriálu Chobotnice). Vše se vyjasňuje. Alausí se pomalu dostává do područí sicilské mafie a tato mafie je prorostlá do Waltrovy rodiny. Dům má silně koloniální ráz a je situován téměř v centru města. V noci vyrážíme na procházku k obrovské mozaikové soše svatého San Pedra, kde jsme svědky snad největší koncentrace maxibrouků na světě. Následuje povyražení si v baru, kde dostávají holky nabídku kvalitního sexu od místního černošského mladíka tvrdícího, že jeho přirození má délku 35cm v neerektovaném stavu. K velkému údivu nejen samotného sexuálního nabízeče děvčata odmítají. Druhý den se dostavuje "chuchaki" čili kocovina. S velmi pomalým ranním rozjezdem se přesunujeme dále na jih. Směřujeme k největším ekvádorským inckým ruinám Ingapirca.
Z Alausí trvá cesta cca 3 hodiny ostré jízdy mezi andskými vrcholky. Cestou tradičně nastupují a vystupují indiáni, kterým průvodčí na místě vysednutí sdělává ze střechy pytle s malými selátky. Na střechu se řidič vzhledem k absenci střešního žebříku dostává přes sedadlo cestujících sedících před námi, kdy jim na sedadlo nejdříve stoupne, pak se švihem cirkusového akrobata vyhoupne okýnkem na střešní zahrádku, hop a je tam. Pak už se jen kolem okna mihne pytel s prasaty. Poté se řidič opět vynoří v okýnku a skokem na sedadlo je zpět v buse. Cestující se s ledovým klidem opět posadí zpět na své sedadlo. V tomto případě se jedná o domorodou paní, která má na sobě tradiční indiánský kroj, klobouk a tyrkysové podkolenky s nápisem USA. Podkolenky nás fascinovaly natolik, že jsme se je snažili zachytit objektivem našeho fofoaparátu, zabránila nám v tom však kvalita andské silnice, za které se nepodařilo natajno bez rozmazání podkolenky vyfotit.
Ubytováváme se v nevýrazném maloměstě Caňar, kde nám hotel slouží spíše jako marodka. Ráno už je to k ruinám coby kamenem dohodil. Nasedáme do minibusu k Ingapirca, kde nás do nálady dostává autobusová hudební produkce, při které zpíváme a tancujeme. Na místě se dozvídáme, že Ingapirca se stala námětem sporu mezi obcí a státem. Obec se chtěla ujmout nezávislé správy národní památky a tudíž, dokud se spor nevyřeší, nebude tato památka turistům přístupná. Pán v restauraci u uzavřeného vstupu na Ingapirca nám sděluje, že do prostoru se dá lehce a zadarmo proniknout, což následně děláme. Bohužel však na úkor nedostatku cenných informací, které bychom za normální okolností získali od průvodce. Reportáž o Ingapirce vám tedy přineseme hned, jak najdeme chvilku nastudovat podrobnější info z dostupných zdrojů. Prozatím si vás dovolujeme odkázat na reportážní fota.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama